Teda já nevím, co s tím zatraceným topením je. Pořád ledový jak zdechlá ryba. Vydržte momentík, skočim si dolu pro Christovo nářadí a zkusím to ještě odvzdušnit, protože jinak tady na férovku umrznu. Už se vidím, jak ležím na gauči pod hromadou dek, vedle mě puštěná televize, do toho kvílí rádio a sousedovic pes vyje na dveře, protože cítí pach rozkládajícho se masa.

Fuj, nechutný.

Tak, už mám to nářadí.

KU**A!! KU**A!! KU**A!!

Do prkený vohrady, vůbec nevím co se stalo, ale něco není dobrý.

V jedný ruce držim takovej malej klíček, kterej zjevně patří ke kohoutu na topení, druhou se opírám a topení a najednou…

… kurňa, strašněj pocit. Najednou mám husí kůži a pocit, jako by mě nějaký duch pohladit po tváři. Brr… Ježiš, snad se mi to jen zdálo.

A pak jsem pootočila tím klíčkem. A místo vzduchu, kterej v topení zjevně byl, z topení vyšel takový jakoby oblak páry, kterej voněl jako něco mezi kadidlem a tou egyprskou vůní z koupelny.

Pokoj je plnej páry, nebo spíš mlhy. Doufám, že to nijak neponičilo malbu na zdi, protože se to u ní jakoby chvíli zastavilo, než jsem mohla vyvětrat. Obávám se, že jo, dokonce se mi i ten obraz zdá trochu jinej, než předtím. Ale foťák mám pořád zamrzlej z výletu do Oostende, tak to nemůžu porovnat s předchozíma fotkama. A na rovinu, mám takovej strach, že to porovnávat ani nechci…

Uff, tohle těžko vydejchávám. Ahh, co je tohle zas za zvuk? Knedlík mam v krku, slova nevydám, jako by mě někdo dusil. Mobil. Uff. Ricardo se chce sejít. Mona je marod, Guy mimo město, Christovi taky,  a já tady sama nebudu.

Držte palce!