Párty byla snová, nejdřív jsme si dali ty nejlepší specialy, které nabízí La Coccina. Kde jinde bychom taky rozlučku mohli uspořádat, když ne v naší oblíbené restauraci. Francisco nám s Guyem opět dal kousnout svého speciálního čoko dortu (i když to snad ani nepotřebujeme). Pak jsme šli do baru na jeneviér (t Dreupelkot mi bude chybět) a nakonec tancovat. V baru se stavil i Ricardo, tak tam smutně postával v růžku, ale po pár panácích začal balit nějakou americkou turistku, která v baru taky schodou okolností byla. A byla mi i trochu podobná, jak vtipně poznamenala Mona. Jé, já jsem ráda, že už o něm nikdy neuslyším. Ale po lidech z práce se mi bude stýskat, i po kamarádech.

Ráno jedu domu. Balit si moc nebudu, protože za 3 týdny se vracím za Guyem. Uf, další vztah na dálku, snad to dobře dopadne.

Zítra si už popovídáme osobně, kamarádi ;-)

Poslední týden v práci byl poklidný, hodně lidí jelo na lyže do Francie a tak byla pohodička. Večer jdeme všichni z mého oddělení, včetně Silvie, Johannese a Betty na večeři. Chybět nesmí Mona a její spolubydlové Brenda a Carlos. Guye zmiňovat nemusím a půjde i Christ a pár klientů, se kterými jsem ty tři měsíce byla hodně v kontaktu. Má se prý stavit i Ricardo.

Příběh, který nám babička vyprávěla, byl mnohem smtutnější, než jsem čekala. Byla jsem z toho smutná celou noc a nebýt toho, že jsem čerstvě zamilovaná do Guye, věřím mu a cítím se s ním v bezpečí a těch pár hodin spánku mě držel za ruku, asi bych zanevřela na všechny muže.

Mariin manžel Gunter, ohromnej despota, žárlivec a tyran stále nutil svoji ženu, aby mu porodila děti. Vždycky, když byl doma, společný čas trávili v ložnici. Nátlak a nedůvěra manžela Marianne tak deptala, že každé jejich setkání jí bylo víc a víc odporné, hnusil se jí každý moment, kdy se s ním měla setkat a běhal jí mráz po zádech pokaždé, když se jí dotknul. Gunter ji začal posílat do kláštera, aby ji jím podplacené jeptišky vysvětlily, že jako žena má ve všem poslouchat svého muže a ve všem mu musí vyhovět a být po vůli. V klášteře Marianne poslouchala od podplacených jeptišek poučky a výtky ke svému „nevhodnému“ chování a cítila se čím dál hůř, přestávala jíst, bledla a hubla. Jednoho dne se setkala s Marghou a spřátelily se. Od té doby začala Marianne chodit na zpovědi k Margharit, která vždy dostala instrukce od matky představené. Ty samozřejmě neposlouchala a pomalu jí samotnou pro podlost a vypočítavost přestávala respektovat. Na oko samozřejmě byla velmi přísná a Marianne také vystupovala na veřejnosti jako hluboce přemýšlející nad radami z kláštera. Ve skutečnosti našla důvěrnici a věrnou přítelkyni, které se mohla se vším svěřit. Gunter byl spokojený a po čase svolil, aby Margha Mariu navštěvovala v jejich domě. Margha sama o sobě byla velice okouzlující a přitažlivá žena. Čím častěji byla Margha u van der Borckových na návštěvě, tím víc se doma zdržoval i Gunter. Silná osobnost, ráznost a pěkná tvář Marghy Guntera velmi přitahovala a chtěl s ní často mluvit o samotě. Zvýšil příspěvky do kláštera a matka představená ho nechala navštěvovat Marghu kvůli zpovědi.

Byl to slizkej úchyl a vyprávěl jí jen o tom, jak po večerech, když je Marianne v klášteře, on si užívá neposutáané radovánky s milenkou Joannou. Margha reagovala na jeho lascivní řeči rázně a vždy ho usměrnila do patřičných mezí. To Guntera ještě víc vzrušovalo a tak hledal častější a častější záminky proto, aby se mohl s Margou setkat. Marianne přestal pouštět do kláštera a chudák Margha k nim musela docházet. Dokonce chtěl, aby se k nim Margha nastěhovala, pod záminkou, že Marianne je slabá a potřebuje intenzivní péči. Margha odmítla a Gunterův vztek soupal.

Jednoho dne se vypravil na služební cestu. Věděl, že když je mimo domov, Margha je ochotná trávit u nich doma víc času. Tajně se ale ještě téhož večera vrátil. Potají klíčovou dirkou do koupelny sledoval, jak Marhga pomáhá zbídačené Marianne nachystat lázeň. Pohled na intimní scénu dvou žen ho vzrušil natolik, že úplně ztratil kontrolu sám nad sebou. Sledoval, jak se pak v koupeli obě ženy vyměnily a schoval se, když šla Marianne do vedlejšího pokoje pro další karafu teplé vody. V tom okamžiku se vplížil do koupelny, svlékl se a začal na Marghu dotírat. Ta ho odmítla, bránila se, Marianne jí přišla na pomoc, ale tu Gunter silně uhodil a Marghu, vzteky, že mu vzdorovala, ve vodní lázni utopil. Tělo pak zahrabal ve sklepě domu a Marianne poslal do kláštera.

Proto to věčné bublání v topení, zvláštní vůně v koupelně a bouchání. To duch Marghy se snažil osvobodit z prokletého domu.

Díky babičce Mony našla Margha konečně klid a já jsem se rozhodla se z Kwaadhamu na poslední týden svého pobytu odstěhovat. A kam jinam než ke Guyovi.

Včera večer jsem na zrcadle nechala Margharit vzkaz, jestli by se mohla ukázat dřív. Že jí zkusíme pomoct. V noci se mi zdálo, že zvony zvonily o něco víc než běžně, tak snad si zprávu přečetla. Od té doby, co trávím veškeré volno s Guyem jsme se s Marghou nesetkaly, ale vím, že v noci pořád bloudí po domě.

Po práci jsem zaběhla k Franciscovi pro ten výbornej jablečnej koláč, co nám dal minule s snídani. Smál se na mě od ucha k uchu a dal mi ještě recept na čokoládový dort s chilli, který nám servíroval na Valentýna. Tak proto ta vášnivá noc :-)

Jablečný koláč je pro Moninu babičku, která má každou chvíli přijít.

Babička přišla v 10 hodin večer. Nikdy bych neřekla, že tahle milá stará dáma vůbec v tuhle hodinu vychází z domu. Přišla s Monou, která jí pomáhala přivléct obrovskou tašku. V ní byla velikánská kniha a kufřík plný svíček, krystalů, vonných tyčinek a bylin. Prostě taková první pomoc pro domácí kouzlení.

Babička zapálila vonné svíčky, rozestavěla krystaly a šla si uvařit heřmánkový čaj. Ve tři čtvrtě na 11 bil zvon na katedrále a babička začala chystat rituál. Rozsadila nás kolem stolu a jakousi starou vlámštinou začala volat Margharit. Zabublalo topení pod oknem a z malby na zdi vystoupila Margha. Přišla mi taková bledší. Pod stolem jsem chytla Guy pevně za ruku a zadívala jsem se Margharit do očí. Ta se na mě jen slabě usmála, veškerá její pozornost se otočila na babičku.

Babička mluvila pomalým, vyrovnaným hlasem, jazykem, kterému nikdo z nás nerozumněl, jen Margha, která jí šeptala odpovědi. Ačkoli mluvily tichým hlasem, klid se z něj rychle vytratil a bylo cítit jen hodně silné emoce. Bolest, smutek, strach, hněv soucit, … Začala zvonit půlnoc. Margha se svým smutným pohledem podívala zpět na mě, slabě se usmála a zmizela.

Pak nás babička mlčky zavedla do sklepa. Na to samé místo, které nám s Monou jednou Margha sama ukázala. Babička řekla, že tady je za zdí pochováno její tělo. Domluví se s Christem a nechá místo posvětit svatou vodou, přinést květiny a zároveň přidá náhrobní kámen před Christův dům.

Smutně jsme vyšli nahoru vyslechnout babičku. Nakrájela koláč od Francisca, udělala nám čaj, do kterého už tradičně přidala trochu jeneviéru a začala vyprávět.

Když Mona usoudila, že jsme se s Guyem sebe dostatečně užili, domluvila nám schůzku s babičkou, abychom se podívali pořádně do knihy. Přišli jsme tam a hned jí bylo jasno, jak to se mnou a s Guyem je. A to jsme se chovali velice slušně :-) .

Rozhodli jsme se, že jí řekneme pravdu o tom příběhu, že vlastně nejde o Guyovu práci, ale o Kwaadham a moje podkroví. Samozřejmě to dávno věděla. Řekla, že ten příběh zná z historek, co se předávaly v rodině z generace na generaci, ale vlastně nikdy ho nikdo neznal celý. Nemusela ani otevírat knihu, aby nám řekla, že: „ Marianne a Margha se setklay při Marianniných zpovědích v klášteře. Staly se důvěrnými přítelkyněmi. Margha byla jediná osoba zvenčí, která mohla Marianne v jejím domě navštěvovat v době nepřítomnosti jejího manžela. Po městě také kolovaly zvěsti, že manžel Marianne je nevěrný a tráví mnoho času se svoji milenkou, prostopášnicí Joannou, která ani v nejmenším nesplňuje přísné katolické požadavky na morálku tehdejší ženy. Joannu rozmazloval drahými dárky a na svoji paní byl však hrubě majetnický a despotický, navíc hodně žárlivý. Nesnesl, aby se krásná Marianne setkala s jakýmkoli mužem. Jednoho dne Margha po návštěvě u Marianne doma záhadně zmizela. Pan van der Brock pak přivedl Marianne do kláštera s tím, že jeho manželka se rozhodla, po častých návštěvách v kostele, zasvětit svůj život Bohu a péči o nemocné.“ O zmizení Marghy v knize, ani v historkách, žádné zmínky nebyly.

S babičkou jsme si povídaly dlouho do večera. Nalila nám pár panáků janeviéru na zahřátí a sama si taky pár skleniček dala. Vypověděla jsem jí celou hrůznou historii svého pobytu v Kwaadhamu, zimu, ťukání, bublající topaní, první setkání s Marghou… a ona jen s porozuměním pokyvovala hlavou. Tak, jak to umí jen světaznalé babičky. Nakonec slíbila, že se na zítra u mě v Kwaadhamu zastaví a uvidí, co se dá pro Marghu udělat.


PS: Jsem až po uši zamilovaná do Guye <3 :-=":-">

Mona je pěkná mrška. Včera jsme měli jít s ní a Guyem na večeři do horzně pěkné italské restaurace La Coccina, kam občas chodíme a od vidění se známe s majiteli. Sraz byl v 7 večer a překvapivě jsem tam byla první. Šla jsem rovnou z práce, celá rozcuchaná, rozlítaná a unavená. Mona šla z práce dřív a říkala, že dorazí na čas. Dělala rezervaci, takže bylo třeba, aby tam byla přesně.

Přišla jsem a domáhala se rezervovaného stolu pro 3. Ujmul se mě Francisco a usadil mě k nejhezčímu stolu z celé restaurace. Byl to spíš stůl pro dva, ale Francisco mě ujistil, že se bez problému ve třech vejdeme a nemusím si dělat starosti. Byla jsem tam krapet před 7, tak jsem měla tak tak čas se aspoň trochu učísnout a zkultivovat. Když jsem se vracela ke stolu, všimla jsem si, že je celá restaurace vyzdobená růžema a na našem stole přibyl pugét krásných rudých růží. (Pozdějc jsem si všimla, že na ostatních stolech byla jen jedna růžička.) Vůbec mi nedošlo, že je Valentýn. Moc ten svátek neprožívám a s veškerým stresem z Ricarda, Marghy a dalšího jsem na něj zapomněla. U stolu už čekal Guy a blížila se Mona. Ještě než jsem došla ke stolu, zastavila mě, objala a jen mi pošeptala „Hezky si to užij“ a už za ní zaklaply dveře.

Takže večeře s kámošema se jak máuvnutím kouzelného proutku přeměnila na romantické rande pro dva. Úplně mě to vyvedlo z míry, ze začátku jsem se jen zmateně dívala na Guye a cosi koktala a byla jsem úplně dojatá. Po skleničce výbornýho vína jsem se dala trochu dohromady a strašně krásně jsme si popovídali. Ani jsem nevnímala, co dobrého nám Francisco podává. Akorát ústřice jsem odmítla, ty mi fakt nejedou. Večer byl pohádkový. Pravda je, že nejen Ricardovi, ale i Guyovi jsem se líbila od první chvíle, co mu Mona vyprávěla o budoucí stážistce v jejich firmě. Strašně mu ublížilo, že jsem nalítla Ricardovi a aby se z toho trochu zmátořil, začal chodit s Ulrike, ač to vůbec nebyl jeho typ. Vlastně to byla jen taková maska, nebo hra, jak se chránit před city ke mně. (Hrál to fakt dobře, nebo já jsem byla úplně slepá) Večer rychle uběhl a okolo půlnoci nás už Francisco musel vypakovat. Dal nám na cestu lahev slaďoučkýho vína a ještě nějakou krabičku. Byl v ní skvělej jablečnej dort – na snídani.

Cestou domu (k němu) mi Guy pošeptal, že mě miluje. Večer nemohlo zkazit už vůbec nic, a taky že ne. Nebudu zabíhat do detailů, ale jestli jsem někdy vychvalovala Ricarda, tak ten hraje tak okresní přebor, kdežto Guy první ligu. Byli jsme vzhůru celou noc, takže jsem musela zavolat do práce, že jsem snědla večer něco špatného a nemůžu přijít. A všichni mě litovali, protože Mona stihla historku o špatném jídle ve firmě už pěkně rozšířit. Prý můj středoevropský žaludek nezvládl ústřice a další mořský mrchy.

V posteli jsme strávili i celý den, až jsme se večer přesunuli ke mně, protože jsem na druhý den do práce potřebovala čisté oblečení. Teď už u mě Mona přespávat nemusí. Musím jí ještě pořádně poděkovat.

Včera jsme se sešli s Monou a Guyem u mě, udělali si výbornej quiche a svařáček (zima je jak v psírně, seděli jsme tady každý ve dvou svetrech a nohy měli zabalené do deky) a listovali jsme knihou, co mám od Moniny babičky.

Mona byla trochu rozčilená, že jsem knihu od babičky dostala já a ne ona. Vlastně jí to spíš bylo líto, protože s babičkou má hodně blízký vztah, všechno si říkají a o týhle knize se babička nikdy ani slovem nezmínila. Ale jak Mona sama řekla: „Ona je taková malá čarodějka, má strašně silnou intuicii a asi poznala, že vůbec nejde o Guyův příběh, ale o tebe. Je prostě neuvěřitelná.“

Kniha je jako z pohádky, těžká, v kožených deskách, papír silný, jako ve starých kronikách v muzeu. Já z příběhů nerozumím ani slovo a dokonce Mona s Guyem mají hodně práce s tím, aby příběhy rozluštili. A že jich tam je. Ta kniha važí aspoň 4 kg. O Kwaadhamu je tam příběhů hned několik. Vlastně je to o rodině Marianne. Píše se tam něco o tom, že paní Marianne se svým mužem se dlouhou dobu snažili založit rodinu, ale veškerá snaha byla marná. Manžel odjížděl často na služební cesty a paní nechával hodně o samotě nebo hlídat personálem domu. Paní často chodila do kostela ke zpovědi. Pak se psalo něco o Marianne a jeptiškách, tomu nebylo rozumět. Dál se psalo, že žárlivý a majetnický manžel pouštěl svoji ženu samotnou právě pouze do kostela a svěřoval ji do péče jeptišek. Chtěl, aby jeho paní pochopila, že je její křesťanskou povinností povít mu několik potomků, aby jeho rod pokračoval po staletí. Jeptišky mu v tom měly pomoci. Text pokračoval na dalších stranách písmem, které už vůbec nebylo k přečtení. Celé jakoby rozklepané. Jediné, co se nám povedlo rozluštit byla jména Marianne, Margharit, Joanna a několik dalších.

Pane jo, tak je to jasný, Margha a Marianne se musely potkat v klášteře a byly to vrstevnice. Ačkoli se tam tak nějak prostřídaly. Musíme se co nejdřív potkat s babičkou.

Zdá se mi, že se Guy docela otřepal z Ulrike. Je veselejší a otevřenější. Podobně, jako když jsem se s nim poznala. Kvůli tomu, že nechci být u Christa sama doma, trávíme teď spolu mnohem víc času. Přes den pátráme po záhadě Marianne a Marghy a večer o tom vedeme dlouhé diskuse. Docela jsme se sblížili. Vždycky se těším, až se uvidíme, pokaždý se tak rozzářim, jako sluníčko. A vlastně to nemá žádný pořádný důvod, akorát se s tím člověkem cítím dobře. Ani bych si to sama neuvědomila, kdyby mě Mona pořád nepopichovala.

Od tý doby nás vlastně tak trochu pozoruju a zdá se mi, že i on se pokaždý rozzáří, když jsme spolu. Pořád u mě on nebo Mona přespávají. A vždycky, když je u mě Guy, tak si povídáme do dvou do rána, čas plyne tak rychle a já se cítím jako malá holčička, která má radost z každý blbosti. Jednou jsme spolu dokonce usnuli na gauči – jeje, to pak ale bylo krušný vstávání. Uvědomila jsem si, že díky němu už nemám takový strach ze setkání s Marghou.

O Ricardovi jsem už dlouho neslyšela a vlastně vždy, když o něm padne zmínka, tak se pod nějakou záminkou vytratím. Asi už o něm ani neuslyším, protože se moje stáž pomalu blíží ke konci. V březnu už zase budu doma a celá tahle milostná avantýra bude jen kapka v moři vzpomínek. Taková bezvýznamná, protože celý tohle dobrodružství s Marghou je něco, na co určitě nikdy nezapomenou, kdyžto na toho bídáka doufám zapomenu do Velikonoc :-)

Ve středu jsme byli za matkou představenou. Vypověděli jsme jí příběh Margarit a Marianne, jak jeptiška hledá ztracenou holčičku a že bychom potřebovali víc informací do Guyova příběhu. Podívala se na nás, takovým tím skeptickým pohledem s jedním nadzvednutým obočím. Měla tlusté staromódní brýle (podobné, jako nosí královna Alžběta), na hlavě takový ten jeptiškovský čepec, celá v černo bílé. Z pod čepce jí vypadával pramen dlouhých bílých vlasů a působila na mě spíš jako moderní babča, než jeptiška. Myslím, že nám moc nevěřila, ale Monina babička je její kamarádka a tak nás nechala nahlédnout do matriky.

Hledáme kolem roku 1620, jakékoli jméno Margharit, nebo Marianne a ulici Kwaadham. Matrika popisuje, že v ulici Kwaadham tou dobou žila jistá Marianne van der Brocková, manželka váženého obchodníka, který nechal vystavět celý svůj dům jen pro ni. Jejich sňatek se uskutečnil v roce 1610, spolu žili do roku 1620 v domě v Kwaadhamu, tam, co teď bydlím já. V roce 1620 Marianne vstoupila do kláštera a jako řádová sestra zde dožila svůj život.

O životě manžela Marianne se píše jen to, že poté, co jeho paní vstoupila do kláštera, se oženil s jakousi Joannou, z které se stala vážená měšťanka a porodila mu pět dětí. Rodina van der Brockových žila v Kwaadhamu mnoho století, než ve válce jejich rod vymřel a dům koupila rodina Christa.

Sester Margharit žilo tou dobou v klášteře několik:

Margharit Neederbaumová: nastoupila do kláštera v roce 1612, když jí sem ve 12 letech poslal její otec, jelikož mu zemřela manželka a nedokázal sám dceru vychovávat. Mladá Margharit v roce 1619 z kláštera na vlastní přání odešla. Bokem je napsaná poznámka, že se roku 1621 vdala v Benátkách za italského šlechtice Motanellliho.

Margharit Sofie Braunová: do kláštera vstoupila ve svých 14 letech dobrovolně, byla vzorná řádová sestra, angažovala se v projektech na pomoc opuštěným dětem. V roce 1620, když jí bylo 25, zmizela.

Margharit Weyderishová: vstoupila do kláštera ve svých 12 s mladší sestrou Catharinou. Obě v klášteře dožily úctyhodného věku 70 let.

Margharit Sa… (jméno nebylo dobře k přečtení): vstupila do kláštera v 16 letech a o 4 roky později (1621) byla z řádu vyloučena, kvůli těhotenství. Vystoupila z řádu a provdala se tehdejšího starostu Ghentu.

Musím se nad tím pořádně zamyslet...

Monina babička nás všechny tři dnes pozvala na čaj. Nemohli jsme jí říct, že v Kwaadhamu straší, protože by si myslela, že si z ní děláme legraci, nebo že jsme se zbláznili. Chtěli jsme hlavně na starou paní udělat dobrý dojem. Bohužel její angličtina byla asi tak dobrá, jako moje vlámština, tak veškerou konverzaci vedla Mona a Guy.

Dům babičky byl na okraji města, ve starší zástavbě, pod okny jí protékal kanál a rostly vrby. Když jsme tam přišli, připadala jsem si jako v jiném století, historický nábytek, spíš temnější kuchyně. V kamnech praskalo dříví, vonělo to koláčem a babička nám udělala čas s kapkou jeneviéru.

Guy vyprávěl, že narazil na příběh o jakési jeptišce Margharit, která hledá někoho jménem Marianne a že by potřeboval zjistit, kdo ty postavy jsou. V jeho literárním klubu totiž mají za úkol rozpracovat nějakou místní legendu a jeho zaujala právě tahle, kterou někde slyšel jako malej kluk. Babička pozorně poslouchala, každého z nás si několikrát změřila pohledem od hlavy k patě. Do mého čaje přilila trochu víc jeneviéru.

Když jsme si povídali, dolévala nám čaj, krmila koláči, ale nakonec jen řekla, že o tomhle příběhu nikdy neslyšela. Na začátku 17. století byla přísná katolizace a tak hodně dětí bylo tajně unášeno do kláštera. A i z klášterů se děti ztrácely, nikdy nežily v úplně vhodných podmínkách, zima, moc lidí v jedné cele (říká se to tak, ne?), nevhodný jídlo a ještě k tomu ty přísný pravidla. Nejpravděpodobnější je, že Marianne je nějaké ztracené děcko, které do kláštera někdo přinesl a Margharit ho hledá. Mohlo by to být asi i její děcko, ač v té době by to v klášteře jen tak neprošlo. Jakékoli nemanželské děti byly posílány do jiného města a jejich matky musely nastoupit do toho nejpřísněujšího kláštera v zemi, kdesi v Dinantu.

No nevím, moje mínění o kněžích není zrovna vysoký a tak bych se vůbec nedivila, kdyby Marianne byla Margharitina dcera.

Když se s námi babička loučila, doporučila nám zastavit se za svojí kamarádkou v místním klášteře. Říkala, že ji poprosí, aby nám dovolila podívat se do místní matriky. Už jsme se loučili, když se babička na mě znovu podívala takovým tím svým moudrým pohledem lidí, kteří toho mají hodně za sebou. Pak mě vzala za ruku a řekla, že pro mě vlastně má ještě něco. Přinesla starou, skoro rozpadlou knihu, zápisník její pra pra pra báby, která také v klášteře kdysi byla angažovaná.

Zajímavý, že knihu dala mně, když jsme ji přitom říkali, že příběh je důležitý hlavně pro Guye a my že mu s tím pomáháme. Navíc já neumím vlámsky.

Mona už šla spát, mě byla zima a tak jsem si napustila vanu a četla francouzský Elle. Slyšela jsem nějakou ránu, ale myslela jsem, že to se asi Mona probudila a něco jí spadlo. Koupelna beztak byla plná páry a tak nemělo smysl se nějak moc rozhlížet. Půlnoc už dávno byla. Jenže ouha, když jsem vylezla z vany a podívala se do zrcadla, viděla jsem obrys té jeptišky. Krve by se ve mně nedořezal. Koupelna plná páry, a před zrcadlem jako by se formovala nějaká postava. Na zrcadle bylo napsáno “Marianne, Marianne!”. Dívám se na sebe do zrcadla a najednou se mi před očima vše rozmazává a vidím ustaraný obličej té jeptišky. Znáte to, když se na sebe dlouho upřeně díváte, jak se vám jakoby rozmlží obličej. No a mě se vrátil zpět do úplně jinýho člověka.

Jsem jako v tranzu. Ze všech sil se snažím zformulovat nějaký otázky ve vlámštině, ale nakonec se zmůžu jen na “Wat is uw naam?”. Na zrcadle se objeví jméno MARGHARIT.

Na dveře zaklepe Mona a pak si pamatuju jen to, že ležím na zemi a ona se nademnou skládní a křísí mě.

“Seš v pořádku,” ptá se ustaraně.

Já se jen zmůžu na to zvednout ruku a ukázat na zrcadlo. To už ale Mona volá Guyovi.

Guy přišel asi za hodinu. Za tu dobu mi Mona dala tři panáky, sama si dala dva, a snažila se mě přivést k sobě.

S Guyem jsme do 4 do rána diskutovali o tom, co budeme dělat. Víme, že jeptiška Margharit se snaží najít někoho jménem Marianne. Víme, že se příběh stal mezi lety 1600 – 1620 a že se to stalo tady v domě. Ale na koho se obrátit. S Christem je to zbytečný, Jean-Sebastian je pařmen z Lyonu a kněz v katedrále se s náma nechce bavit. Mona navrhne, že se v neděli zeptá babičky. Ta pochází z Ghentu a i její předci tady žili, třeba by nám mohla poradit.

Guy se rozešel s Ulrike. Teda ona s ním. Změnila si na Facebooku status z “in a relationship” na “single” a nic mu neřekla. No, vlastně jo, dva dny na to už tam měla in a relationship s někým jiným. A všechny jeho zprávy a hovory ignoruje. Chudák, je mi ho líto, je z toho úplně zničenej. S Monou jsme mu řekly o přízraku v podkroví, takže se s Monou dohodli, že se u mě budou střídat, každou noc tam bude jeden z nich spát, abychom tomu přišli na kloub. Já bych tam sama nespala, u Mony to nejde a u Guye si mi nechce. Navíc mám v podkroví pokoj pro hosty, takže se tam pohodlně jeden návštěvník vejde. A Guy aspoň přijde na jiný myšlenky.