Johannes mi dal kontakt na mého předchůdce v podkroví. Jmenuje se Jean-Sebastian, pochází z Lyonu a byl u Christa na čtyři měsíce na stáži (podobně jako já). Na muj mail hnedka odepsal – francouzsky. Celý mail byl o tom, ať mu pošlu svoji fotku, že les filles tchéque son tres mignones a že si z pobytu moc nepamatuje, neboť jeho hlavní činností bylo testovat belgický pivo. Nakonec jsem z něj dostala nejen jeho fotku (fešáčik), ale i přiznání, že se mu tady moc dobře nespalo, ale že to dával za vinu těm věčnejm párty a silnýmu belgickýmu pivu :-)

Na sobotu i na dnešek jsem spala u Mony. Nechápu, co má jeptiška na obraze, moje koupelna, topení, kostel a truhla ve sklepě společnýho, ale vůbec se mi to nelíbí.

Jakto, že Christovi se nikdy nic podobnýho nestalo, nikdy se s tím přízrakem nesetkal. Říkal mi přece, že podkroví normálně pronajímá a bydlelo tam už spoustu lidí. Myslím, že jeden člověk dokonce pracoval v jeho firmě. Zkusim se zítra poptat Johannese (ten už je ve firmě deset let), jestli na toho člověka nemá kontakt.

Vůbec se mi nechce spát doma, dnes jsem tam jen s Monou zašla pro nějaký věci a ještě chvíli budu spát u ní. Ač i pro ní s Brendou a Carlosem to musí být nepohodlný, v jednom kuse někdo spí u nich na gauči…

Další kostička do skládačky. Nevím, jestli se víc bojim, nebo si už myslim, že jsem se nadobro zbláznila. V práci jsem nevyspalá a nesoustředěná, v noci se pořád potkávám s jeptiškou.

Po kině jsme šli s lidma ještě na drink a Mona pak spala u mě, Christovci zase nebyli doma. Zrovna jsme šly po schodech nahoru, když začaly bít hodiny na věži. Na tom samozřejmě není nic divnýho. Jenže jak jsme se přiblížily k mým dveřím, zjevil se stín jeptišky a vyzvala nás, ať ji následujeme. Nevím, kde se v nás vzala ta odvaha, buď to byly ty drinky, absurdita situace nebo naprostá beznaděj, ale následovaly jsme ji. Přízrak prochází místnostmi v Christově části domu, je mi blbý se tady takhle večer potloukat. Je mi to blbý i přes den, ale teď je to ještě divnější. Nahlas tikají hodiny, venku zamňouká kočka. Leknutím se mi málem zastavilo srdce. Přeskočilo určitě, ještě teď bije nepravidelně. Všude je tma jako v pytli, až na světílko od vypnutý televize. Uvažuju, jestli rozsvítit, ale říkám si, že by to mohlo prvně vyplašit sousedy (kdyby se u Christa v tuhle dobu svítilo) a pak i ducha. A když už jsme byly tak daleko…

Prošly jsme obývákem, kuchyní, dílnou a přízrak nás láká do sklepa. Držíme se s Monou za ruku a v kuchyni beru tu největší kudlu, co byla po ruce. OK, asi mi to nepomůže, ale v takovejch situacích člověk prostě nepřemejšlí racionálně. Ve sklepě jsem ještě nikdy nebyla. Je tady vedle zdi taková obrovská truhla. Přízrak se nejdřív otočí směrem k truhle, pak na nás a pak se ztratí.

Mona se snažila najít v knihách další indicie, ale nic víc než letopočet s tím změněným hábitem jsme nenašly. Chtěla jsem vědět, komu patřil Christův dům v 17. století, ale na martice nemluvili anglicky a asi by mi ani nic neřekli. Na internetu jsem o tomhle taky nic nenašla.

Zítra večer jdem s Monou do kina, trochu se odreagovat od náročnýho týdne v práci. Půjdou i její spolubydlící a Guy. Zdá se mi, že to mezi nim a Ulrike nějak skřípe.

Včera jsme se s mým přízrakem málem srazily. Nějak jsem to navečer přehnala s čajem (ale byla tu zima), tak jsem si musela v noci odskočit. Jak jsem byla rozespalá, nečekala jsem, že by někdo po bytě chodil. Najednou jsme stály tváří v tvář, já a jeptiška. Ona opět to svoje “Marianne!”, já v duchu “Ik ben niet Marianne, ik ben Mirka.” Postava se na mě dívala tím svým ztrápeným výrazem, jako má na malbě, a pak šla do koupelny a zmizela v napuštěné vaně. Teda ona ve skutečnsoti napuštěná nebyla, ale vypadalo to tak.

Po tomhle se mi samozřejmě čůrat už nechtělo.

Každou noc mi po bytě chodí ta jeptiška. Vyjde z obrazu, projde podkrovím, hledá a volá Marianne. Sice se pořád bojim, až mi hrůzou vstávaj chlupy po celym těle, ale svym způsobem jsem se s tim smířila. Christovi nemůžu nic říct, rozhovorum na téma podkroví se vyhejbá, nebo je zlehčuje. Proč mě tam vůbec ubytoval??

Říkala jsem si, že bych asi měla jít k nějakýmu terapeutovi, ale neumim vlámsky a v angličtině by mě to přišlo sakra draho. Už jen chvíli a vracím se domu, tak to budu muset vydržet. Ještě že tu mám Monu, která mě utvrzuje v tom, že nejsem magor. Pozitivní je, že jak jsem z toho mimo, moc nejim a už mi začínaj padat kalhoty :-)))

Mona si nejdřív myslela, že se mi to jen zdálo, ale čistota křivek na malbě ji přesvědčila, že je to skutečný. Mě zas bolehlav, prádná lahev tequily a plný hrnek s vodou, který jsem ráno našla v kuchyni.

Měly jsme první podezřelou, mladou jeptišku, která v noci vystupovala z malby na stěně. Šly jsme se proto podívat po městě do míst, kde dřív býval klášter a kde v 16. století žily jeptišky. Teď je z něj univerzitní knihovna, ale z venku vypadá dost podobně jako za starých časů. Odpoledne jsme procházely knihy, co měla Mona půjčené z knihovy. V jedný z nich byl obrázek šatů, jaké měla na sobě jeptiška. K obrázku byl příběh biskupa Jaacoba (podle něj se v Ghetu jmenuje náměstí), který byl svým způsobem osvícený a lidumil, takže mimo to, že nechal v klášteře zavést topení (aha!), tak taky upravil hábity, ve kterých jeptišky chodily. Šlo halvně o detaily, jako uzavřený boty, teplejší sutna (nebo jak se tomu řiká), vyšší límec, aby ovečkám božím v zimě nebylo chladno. Bohužel, Jaacoba v roce 1620 nechal zabít jeho následovník Gabriel (na to se samozřejmě přišlo až mnohem pozdějc, jinak by z něj neudělali biskupa). Gabriel zrušil všechny vymoženosti, začal vybírat tučný desátky a vůbec v jeho době byl život o dost krutější a smutnější než kdykoli dřív. Úchyl!

Jsem ráda, že žijeme ve 21. století.

Máme stopu, moje jeptiška má hábit právě z doby biskupa Jaacoba, takže musela být v klášteře někdy v době 1600 – 1620.

Ještě večer jsme se šly zeptat do katedrály kněze, jestli by nám o biskupovi Jaakobovi nemohl něco víc říct. Z milýho a vstřícného staříka se najednou proměnil v nepříjemnýho dědka, jakmile jsme vyslovili Jakkobovo jméno. Jako kdyby mu někdo šlápnul na kuří oko. Církev fakt nechápu.

Když už si člověk myslí, že je všechno v pohodě, vždycky přijde nějaká rána.

Klasika, sen o Marianne, topení, zvony. S tím už jsem se smířila. Ale na dnešek to bylo jiný. Vzbudila jsem se, střešním oknem nesvítily měsíční paprsky, ale lampa z jeřábu. Jdu se napít, další moje noční klasika. Musím si brát hrnek k posteli, pořád chodit dolu pro pití je otrava. Najednou cítím chlad a doufám, že je to jen sen.

Všechno je mnohem jasnější a zřetelnější než když tu byla Mona. Z malby na zdi vystoupí postava jeptišky, jde po místnosti, volá “Marianne, Mariannne!”, podívá se skrze mě (v tom momentu by se ve mně krve nedořezal) a mizí směrem do koupelny.

Ještě, že mám v kuchyni tu tequilu. Kdo by při tomhle pil vodu. Hned jsem volala Moně, ale měla v noci vypnutý telefon. Napsala jsem jí sms, ať hned přijde, i s knížkama. Měla by tady být každou chvíli.

To byla zase noc, už několik dní se mi opakuje ten samej sen. Nějaká žena běhá po Ghentu a volá “Marianne, Marianne!”. Ve městě ve snu nejsou žádný jiný lidi, ani postavu toho, kdo volá, nevidim. Jen vím, že se to odehrává někde tady v okolí, je vidět klášter, naše ulice, katedrála, náměstíčko. Pokaždý se mi zdá to samý, jen to vidím čím dál tim víc detailnějš. A pokaždý mě probudí to samý, nejdřív bijou zvony v katedrále, pak začne skrulíkovat, ťukat a bublat topení a jako bych cítila kadidlo. Vždycky když se vzbudim, jako by najednou všechno ustalo a v podkroví je klid a mír. Ale jméno Marianne mám pořád v hlavě. Kdo by to tak mohl bejt.

S Monou jsme se během týdne moc nevídaly, měla hodně práce a musela pomáhat babičce, která má chřipku.

Knihovna měla otevřeno, ale všechny pověsti a legendy o Kwaadhamu, respektive Ghentu, jsou ve vlámštině. Tam já si moc nepočtu, tyhle knížky musí nastudovat Mona. Já mám encyklopedie v angličtině a francouzštině (divim se, že tady vůbec něco francouzsky měli) o duchovním životě od 15. století až do současnosti. Včera jsem se dívala na internet, ale tam toho moc anglicky taky nebylo a google překladač pořád ještě není 100%.

Je blbý číst si ve vaně? Když ale v celym bytě je pořád taková zima. Ale proč zas to tady voní jak v kostele. Ach jo.

Knížky jsou zajímavý. Píše se tam, že v době, kdy vznikal Kwaadham a okolí (16. století), probíhala ve městě přísna katolicizace, kostely v okolí byly hodně populární a moc kněžská byla větší, než moc světská. Dcery šlechty a bohatých kupců byly posílány do nedalekého kláštera, aby zasvětily svůj život Bohu :-( Nic dalšího jsem ale zatím nenašla.

Včera v noci se naštěstí nic nestalo. Mrkla jsem na Drive, Čtyři svatby a jeden pohřeb a nakonec na Bridget Jones, abych se trochu pobavila. Okolo 1 ráno jsem šla spát. Žádný bublání, ťukání, nic. Akorát ta malba na stěně, zdá se mi, že je ta jeptiška čím dál zřetelnější.

Celou neděli jsme s Monou pátraly po tom, co s přízrakem. „Asi by bylo dobrý ho zdokumentovat,“ navrhla Mona. Otázkou je jak. Nahrát ho na video? Udělat fotku? To se nám přece nikdy nemůže podařit. Druhý téma bylo, jak navázat kontakt, ale to jsem hned zavrhla. Já přece nejsem žádný médium, abych mluvila s přízrakama. Ani nápad. Nakonec jsme si řekli, že by stálo zato zjistit si něco o historii domu, ve kterým žije Christova rodina. Jeho jsme se zeptat nemohly, protože byl zase pryč a s Lucy není žádná rozumná řeč. V knihovně je v neděli a v pondělí zavřeno, takže musíme počkat do úterka. Do tý doby budu muset vydržet.

Na dnešní večer mám nachystanou hromadu filmů a v zásobě dobrý vínko, aby se mi dobře spalo a přišla jsem na jiný myšlenky.

Není to žádnej výplod mojí fanzatie, ani žádná hra světla a stínu. Prostě tady straší. Včera jsme šly spát pozdě a docela rozveselený, a najednou ve dvě ráno bijou hodiny na katedrále. Obě nás to vzbudilo, tak jsme se šly napít. Aspoň nějaká prevence proti kocovině. Jak jsme sešly dolu, zase byl celý obývák osvícený měsíčním světlem.

„Vidíš, takhle to tady vypadalo pokaždý, když se zjevil ten duch“, řekla jsem Moně.
„No a teď tady žádnej není, takže se ti to fakt muselo zdát. Třeba jen přeběhl mráček přes měsíc…“
„Psst, podívej se doprava k topení“
„Ježišikriste!!!“, vypískla Mona a chytla mě za ruku, div mi ji nezlomila.
„To je to topení, který jsem montovala.“
„Já se bojím!“
„Já taky. Co budem dělat?“
„Nevim ...“

Už zase tady byl ten přizrak v mým obýváku! Byla to nějaká žena a něco hledala. V hlavě mi proběhlo nespočet filmových záběrů, kde byli duchové nebo jiný nadpřirozený bytosti, ale v žádným z nich toho ducha neviděli a nechtěli ho zahnat.

V duchu jsem vypočítávala, co všechno mám v kuchyni: nůž, šlehačku, sprej na připáleniny, ubrus, kterej by se dal hodit, zápalky, brandy, víno, tequilu, sýr (ok, ten by byl asi spíš, kdyby tady běhala myš) a špagety. Nedovedu si představit, jak by házení špaget, nebo ubrusu, mohlo odstranit nadpřirozenou bytost. Zapálit by asi nešla a já jsem věděla, že jí nechci ublížit, jen jsem chtěla, aby byla pryč.

„Koukej, už jde pryč.“, vytrhla mě ze snění o boji s duchy Mona. A skutečně, přízrak zmizel kde jinde, než v koupelně.

Tu noc jsme už nezamhouřily oči.

Včera jsem celou historku vypověděla Moně a shodly jsme se, že to snad jen byla nějaká hra světla a stínu. Není možný, aby u mě přece chodila strašidla. Dneska je pátek 13., což nevěští nic dobrého, tak jsem pozvala Monu, Guye, Carlose, Brendu a Johannese (se kterým jsme se docela v práci skamarádili) na večer plný her. Budeme hrát Aktivity, tak by to mohla být zábava, a Mona pak u mě bude spát.

Btw, o Ricardovi žádné zprávy. Rozhodla jsem se celý tenhle incident ignorovat. Dokud mi nepřijde na oči, to bych ho roztrhla jako hada, což on vlastně je. Teď mě napadá, že ono to přísloví „Sejde z očí, sejde z mysli“ je vlastně dvojsečný. Když člověk potřebuje na někoho zapomenout, není nic lepšího, než ho nevídat. Pak to totiž tolik nebolí.

V podkroví straší!

V noci mě vzbudilo zas to příšerný topení, tentokrát jen takový jakoby kapání. Otevřela jsem oči, že se podívám kolik je hodin a zas, stejně jako minule. Svítí měsíc, paprsky dopadají dole na podlahu. A po pokoji se prochází nějaký přízrak. Nejdřív je u topení a pak zmizí v koupelně. Z ničeho nic.

Už nevěřím, že se mi to zdálo, je toho moc. Pořád se opakuje to samý. Noc, topení, měsíc, přízrak. Já nechci vidět žádný přízraky. Bojim se, fakt moc. Takhle přes den to ještě jde, ale v noci, nechci tam být sama. Dnes se mě ujme Mona, ale nemůžu přece u ní být pořád.

Topení zase vyvádí, mezi půlnocí a 3. ráno skrulíkuje, bublá a jakoby ťuká. Diskuse s Lucy jsem vzdala, takže se s tim snažim smířit.

Vůbec celá ta záležitost s Lucy je divná, vyhýbá se podkroví, se mnou se nebaví. Když byl Christ pryč, zkoušela jsem se za ní dole zastavit a popovídat, ale nejeví zájem a jen se na mě tak přísně dívá…

Dneska jsem si stahovala fotky z foťáku. Opravili ho, ufff.

Porovnala jsem původní fotku s tou na zdi a oh ou. Je jiná. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem ten hlavní rozdíl našla.

Člověk by čekal, že pára něco umaže, nebo rozmaže. A ono houby. V pravém dolním rohu přibyl obrázek jeptišky, taková posmutnělá paní, dívá se z malby přímo na mě. Mam pocit, že je úpně stejná jako ta, kterou jsem tady viděla s Monou. Budu si s ní o tom muset promluvit.

Včera byla oslava Moniných narozenin. Byl tam Guy s Ulrike, Brenda, Carlos, dokonce Johannes z logistiky a fůra dalších lidí, který vůbec neznám.

Předsevzetí č. 2 se mi dařilo plnit dobře, ale to o pití se totalně vymklo. Jo, pít superstrong pivo s třešňovým se zdá jako dobrej nápad, ovšem člověk je z toho zlískanej nato tata :-/ Derilium trmens hadr, aspoň že v baru u růžovýho slona, co maj v logu, už jsou zvyklí a já to mám pěšky kousek. Párty se vydařila, Mona zářila jako panenka Mária, Guy s Ulrike na sebe koukali jako na svatej obrázek a já to roztáčela s Carlosem a Brendou na parketu. Latinská krev se nezapře, ještě, že jsme byly na Carlose s Brendou dvě.

Časně ráno jsem se dopotácela domu a nebylo mi zrovna nejlíp - od teď už fakt nepiju!

V noci se stalo ještě něco. Vzbudila mě žízeň. Šla jsem si dolu pro vodu a měsíční paprsky zrovna krásně dopadaly oknem na dřevěnou podlahu v obýváku. Jako ve filmu, stará půda, střešní okno a paprsek světla dopadá na podlahu. Usmála jsem se, a vzpomněla si na skvělou atmosféru před pár hodinama. Jak jsem v úsměvu přimhouřila oči, koutkem oka jsem zpozorovala jakési mihnutí. Přitom jsem byla v podrokví sama. Něco tam bylo, něco moc divnýho. Vypadalo to jako duch, kterak se potuluje po místnosti. Najednou měsíc zakryl mrak, pokoj ztemněl a přizrak zmizel. A začalo sněžit.

Vůbec si to nedovedu vysvětlit. Prve tady byla/nebyla Mona s nějakou jeptiškou a teď zas tohle.

O víkendu má Mona narozeniny, takže bude malá oslavka.

Večer jsem byla pro dárek, procházela se po ulicích, dala si horkou wafli, a nemohla jsem si pomoct, tohle město je prostě krásný. Kanál, katedrály, osvětlení, úplně mě to vzalo u srdce. Už je načase, abyste přijeli.

Předsevzetí č. 2: Letos žádný chlapy a žádný zlomený srdce.

V práci si trochu utahovali, jestli jsem vůbec stihla let do Prahy a neměla otravu alkoholem, ale vlastně byli milí. Teď máme trochu klid, takže je v kanceláři pohoda. Jen Betty si stěžuje, že přes Vánoce strašně přibrala :-))

Velký pozitivum je že Ricardo and „his lovely wife to be“ jsou v Bredě a nemusíme se potkávat. Jen když na něho pomyslím, přepadne mě takovej vztek, že bych mu radila, aby se z Bredy ani nevracel.

Včera jsem se po strastiplný cestě dostala zpátky do Kwaadhamu. V Čechách bylo báječně, vůbec se mi nechtělo zpátky. Ještě se mi po vás doma stýská…

Cesta stála za to. Nejdřív příšerný zdržení v Praze na letišti, kde jsem čekala asi 5 hodin než dorazí zpožděný letadlo. Byla jsem vzteklá jak roj vos, kterejm někdo píchal do hnízda. V Brusellu jsem čekala znova, to už lítaly blesky na všechny strany. Zatraceně. Asi se po Vánocích nechtělo nikomu pracovat. Ač už bylo docela dost pozdě večer a příletů minimum, čekala jsem na kufr skoro hodinu. Nevozit Christovi z Čech víno, mohla jsem si kufr vzít na palubu. Ach jo.

Ale stala se vtipná věc, při čekání na kufr jsem narazila na Guye. Bylo to takový divný, věděla jsem, že se na mě dost zlobí kvůli celý tý aféře s Ricardem a taky kvůli mýmu odmítnutí a pak hádce na večírku, z kterýho si pamatuju jen pachuť tequily a kokosovýho mlíka.

Mimochodem, dala jsem si do nového roku předsevzetí: žádný alkohol v roce 2012!

Ale zpátky ke Guyovi. Byl na Silvestra v Berlíně a taky zrovna přiletěl, takže jsme pak jeli zpátky spolu. Celou cestu jsem se mu omlouvala a vystvětlila, jak mě Ricardo oklamal, zlomil mi srdce a jakej jsem byla blbec. Nejdřív byl naštvanej a nechtěl vůbec o ničem slysět. Nakonec se slitoval a snad mě i trochu pochopil.

V Ghentu jsme šli na jedno usmiřující pivo do hospody kousek od nádraží. Guy mi vyprávěl, jak v Berlíně potkal Ulrike, se kterou se dali dohormady a která má příští víkend přijet za ním. Nakonec řekl, že nebýt toho, jak jsem ho naštvala a ublížila mu, nikdy by se s ní neseznámil a nadal dohromady, takže už se na mě nezlobí. Ufff. Kdyby moje letadlo nemělo takový zpoždění, tak bychom se vůbec nepotkali. Všechno zlý je k něčemu dobrý.

A víno pro Christa? Lucy mi se škodolibým výrazem řekla „Ale zlatíčko, Christ přece alkohol nepije.“. Lahev si stejně nechala, mrcha.