Párty byla snová, nejdřív jsme si dali ty nejlepší specialy, které nabízí La Coccina. Kde jinde bychom taky rozlučku mohli uspořádat, když ne v naší oblíbené restauraci. Francisco nám s Guyem opět dal kousnout svého speciálního čoko dortu (i když to snad ani nepotřebujeme). Pak jsme šli do baru na jeneviér (t Dreupelkot mi bude chybět) a nakonec tancovat. V baru se stavil i Ricardo, tak tam smutně postával v růžku, ale po pár panácích začal balit nějakou americkou turistku, která v baru taky schodou okolností byla. A byla mi i trochu podobná, jak vtipně poznamenala Mona. Jé, já jsem ráda, že už o něm nikdy neuslyším. Ale po lidech z práce se mi bude stýskat, i po kamarádech.

Ráno jedu domu. Balit si moc nebudu, protože za 3 týdny se vracím za Guyem. Uf, další vztah na dálku, snad to dobře dopadne.

Zítra si už popovídáme osobně, kamarádi ;-)

Poslední týden v práci byl poklidný, hodně lidí jelo na lyže do Francie a tak byla pohodička. Večer jdeme všichni z mého oddělení, včetně Silvie, Johannese a Betty na večeři. Chybět nesmí Mona a její spolubydlové Brenda a Carlos. Guye zmiňovat nemusím a půjde i Christ a pár klientů, se kterými jsem ty tři měsíce byla hodně v kontaktu. Má se prý stavit i Ricardo.

Příběh, který nám babička vyprávěla, byl mnohem smtutnější, než jsem čekala. Byla jsem z toho smutná celou noc a nebýt toho, že jsem čerstvě zamilovaná do Guye, věřím mu a cítím se s ním v bezpečí a těch pár hodin spánku mě držel za ruku, asi bych zanevřela na všechny muže.

Mariin manžel Gunter, ohromnej despota, žárlivec a tyran stále nutil svoji ženu, aby mu porodila děti. Vždycky, když byl doma, společný čas trávili v ložnici. Nátlak a nedůvěra manžela Marianne tak deptala, že každé jejich setkání jí bylo víc a víc odporné, hnusil se jí každý moment, kdy se s ním měla setkat a běhal jí mráz po zádech pokaždé, když se jí dotknul. Gunter ji začal posílat do kláštera, aby ji jím podplacené jeptišky vysvětlily, že jako žena má ve všem poslouchat svého muže a ve všem mu musí vyhovět a být po vůli. V klášteře Marianne poslouchala od podplacených jeptišek poučky a výtky ke svému „nevhodnému“ chování a cítila se čím dál hůř, přestávala jíst, bledla a hubla. Jednoho dne se setkala s Marghou a spřátelily se. Od té doby začala Marianne chodit na zpovědi k Margharit, která vždy dostala instrukce od matky představené. Ty samozřejmě neposlouchala a pomalu jí samotnou pro podlost a vypočítavost přestávala respektovat. Na oko samozřejmě byla velmi přísná a Marianne také vystupovala na veřejnosti jako hluboce přemýšlející nad radami z kláštera. Ve skutečnosti našla důvěrnici a věrnou přítelkyni, které se mohla se vším svěřit. Gunter byl spokojený a po čase svolil, aby Margha Mariu navštěvovala v jejich domě. Margha sama o sobě byla velice okouzlující a přitažlivá žena. Čím častěji byla Margha u van der Borckových na návštěvě, tím víc se doma zdržoval i Gunter. Silná osobnost, ráznost a pěkná tvář Marghy Guntera velmi přitahovala a chtěl s ní často mluvit o samotě. Zvýšil příspěvky do kláštera a matka představená ho nechala navštěvovat Marghu kvůli zpovědi.

Byl to slizkej úchyl a vyprávěl jí jen o tom, jak po večerech, když je Marianne v klášteře, on si užívá neposutáané radovánky s milenkou Joannou. Margha reagovala na jeho lascivní řeči rázně a vždy ho usměrnila do patřičných mezí. To Guntera ještě víc vzrušovalo a tak hledal častější a častější záminky proto, aby se mohl s Margou setkat. Marianne přestal pouštět do kláštera a chudák Margha k nim musela docházet. Dokonce chtěl, aby se k nim Margha nastěhovala, pod záminkou, že Marianne je slabá a potřebuje intenzivní péči. Margha odmítla a Gunterův vztek soupal.

Jednoho dne se vypravil na služební cestu. Věděl, že když je mimo domov, Margha je ochotná trávit u nich doma víc času. Tajně se ale ještě téhož večera vrátil. Potají klíčovou dirkou do koupelny sledoval, jak Marhga pomáhá zbídačené Marianne nachystat lázeň. Pohled na intimní scénu dvou žen ho vzrušil natolik, že úplně ztratil kontrolu sám nad sebou. Sledoval, jak se pak v koupeli obě ženy vyměnily a schoval se, když šla Marianne do vedlejšího pokoje pro další karafu teplé vody. V tom okamžiku se vplížil do koupelny, svlékl se a začal na Marghu dotírat. Ta ho odmítla, bránila se, Marianne jí přišla na pomoc, ale tu Gunter silně uhodil a Marghu, vzteky, že mu vzdorovala, ve vodní lázni utopil. Tělo pak zahrabal ve sklepě domu a Marianne poslal do kláštera.

Proto to věčné bublání v topení, zvláštní vůně v koupelně a bouchání. To duch Marghy se snažil osvobodit z prokletého domu.

Díky babičce Mony našla Margha konečně klid a já jsem se rozhodla se z Kwaadhamu na poslední týden svého pobytu odstěhovat. A kam jinam než ke Guyovi.

Včera večer jsem na zrcadle nechala Margharit vzkaz, jestli by se mohla ukázat dřív. Že jí zkusíme pomoct. V noci se mi zdálo, že zvony zvonily o něco víc než běžně, tak snad si zprávu přečetla. Od té doby, co trávím veškeré volno s Guyem jsme se s Marghou nesetkaly, ale vím, že v noci pořád bloudí po domě.

Po práci jsem zaběhla k Franciscovi pro ten výbornej jablečnej koláč, co nám dal minule s snídani. Smál se na mě od ucha k uchu a dal mi ještě recept na čokoládový dort s chilli, který nám servíroval na Valentýna. Tak proto ta vášnivá noc :-)

Jablečný koláč je pro Moninu babičku, která má každou chvíli přijít.

Babička přišla v 10 hodin večer. Nikdy bych neřekla, že tahle milá stará dáma vůbec v tuhle hodinu vychází z domu. Přišla s Monou, která jí pomáhala přivléct obrovskou tašku. V ní byla velikánská kniha a kufřík plný svíček, krystalů, vonných tyčinek a bylin. Prostě taková první pomoc pro domácí kouzlení.

Babička zapálila vonné svíčky, rozestavěla krystaly a šla si uvařit heřmánkový čaj. Ve tři čtvrtě na 11 bil zvon na katedrále a babička začala chystat rituál. Rozsadila nás kolem stolu a jakousi starou vlámštinou začala volat Margharit. Zabublalo topení pod oknem a z malby na zdi vystoupila Margha. Přišla mi taková bledší. Pod stolem jsem chytla Guy pevně za ruku a zadívala jsem se Margharit do očí. Ta se na mě jen slabě usmála, veškerá její pozornost se otočila na babičku.

Babička mluvila pomalým, vyrovnaným hlasem, jazykem, kterému nikdo z nás nerozumněl, jen Margha, která jí šeptala odpovědi. Ačkoli mluvily tichým hlasem, klid se z něj rychle vytratil a bylo cítit jen hodně silné emoce. Bolest, smutek, strach, hněv soucit, … Začala zvonit půlnoc. Margha se svým smutným pohledem podívala zpět na mě, slabě se usmála a zmizela.

Pak nás babička mlčky zavedla do sklepa. Na to samé místo, které nám s Monou jednou Margha sama ukázala. Babička řekla, že tady je za zdí pochováno její tělo. Domluví se s Christem a nechá místo posvětit svatou vodou, přinést květiny a zároveň přidá náhrobní kámen před Christův dům.

Smutně jsme vyšli nahoru vyslechnout babičku. Nakrájela koláč od Francisca, udělala nám čaj, do kterého už tradičně přidala trochu jeneviéru a začala vyprávět.

Když Mona usoudila, že jsme se s Guyem sebe dostatečně užili, domluvila nám schůzku s babičkou, abychom se podívali pořádně do knihy. Přišli jsme tam a hned jí bylo jasno, jak to se mnou a s Guyem je. A to jsme se chovali velice slušně :-) .

Rozhodli jsme se, že jí řekneme pravdu o tom příběhu, že vlastně nejde o Guyovu práci, ale o Kwaadham a moje podkroví. Samozřejmě to dávno věděla. Řekla, že ten příběh zná z historek, co se předávaly v rodině z generace na generaci, ale vlastně nikdy ho nikdo neznal celý. Nemusela ani otevírat knihu, aby nám řekla, že: „ Marianne a Margha se setklay při Marianniných zpovědích v klášteře. Staly se důvěrnými přítelkyněmi. Margha byla jediná osoba zvenčí, která mohla Marianne v jejím domě navštěvovat v době nepřítomnosti jejího manžela. Po městě také kolovaly zvěsti, že manžel Marianne je nevěrný a tráví mnoho času se svoji milenkou, prostopášnicí Joannou, která ani v nejmenším nesplňuje přísné katolické požadavky na morálku tehdejší ženy. Joannu rozmazloval drahými dárky a na svoji paní byl však hrubě majetnický a despotický, navíc hodně žárlivý. Nesnesl, aby se krásná Marianne setkala s jakýmkoli mužem. Jednoho dne Margha po návštěvě u Marianne doma záhadně zmizela. Pan van der Brock pak přivedl Marianne do kláštera s tím, že jeho manželka se rozhodla, po častých návštěvách v kostele, zasvětit svůj život Bohu a péči o nemocné.“ O zmizení Marghy v knize, ani v historkách, žádné zmínky nebyly.

S babičkou jsme si povídaly dlouho do večera. Nalila nám pár panáků janeviéru na zahřátí a sama si taky pár skleniček dala. Vypověděla jsem jí celou hrůznou historii svého pobytu v Kwaadhamu, zimu, ťukání, bublající topaní, první setkání s Marghou… a ona jen s porozuměním pokyvovala hlavou. Tak, jak to umí jen světaznalé babičky. Nakonec slíbila, že se na zítra u mě v Kwaadhamu zastaví a uvidí, co se dá pro Marghu udělat.


PS: Jsem až po uši zamilovaná do Guye <3 :-=":-">

Mona je pěkná mrška. Včera jsme měli jít s ní a Guyem na večeři do horzně pěkné italské restaurace La Coccina, kam občas chodíme a od vidění se známe s majiteli. Sraz byl v 7 večer a překvapivě jsem tam byla první. Šla jsem rovnou z práce, celá rozcuchaná, rozlítaná a unavená. Mona šla z práce dřív a říkala, že dorazí na čas. Dělala rezervaci, takže bylo třeba, aby tam byla přesně.

Přišla jsem a domáhala se rezervovaného stolu pro 3. Ujmul se mě Francisco a usadil mě k nejhezčímu stolu z celé restaurace. Byl to spíš stůl pro dva, ale Francisco mě ujistil, že se bez problému ve třech vejdeme a nemusím si dělat starosti. Byla jsem tam krapet před 7, tak jsem měla tak tak čas se aspoň trochu učísnout a zkultivovat. Když jsem se vracela ke stolu, všimla jsem si, že je celá restaurace vyzdobená růžema a na našem stole přibyl pugét krásných rudých růží. (Pozdějc jsem si všimla, že na ostatních stolech byla jen jedna růžička.) Vůbec mi nedošlo, že je Valentýn. Moc ten svátek neprožívám a s veškerým stresem z Ricarda, Marghy a dalšího jsem na něj zapomněla. U stolu už čekal Guy a blížila se Mona. Ještě než jsem došla ke stolu, zastavila mě, objala a jen mi pošeptala „Hezky si to užij“ a už za ní zaklaply dveře.

Takže večeře s kámošema se jak máuvnutím kouzelného proutku přeměnila na romantické rande pro dva. Úplně mě to vyvedlo z míry, ze začátku jsem se jen zmateně dívala na Guye a cosi koktala a byla jsem úplně dojatá. Po skleničce výbornýho vína jsem se dala trochu dohromady a strašně krásně jsme si popovídali. Ani jsem nevnímala, co dobrého nám Francisco podává. Akorát ústřice jsem odmítla, ty mi fakt nejedou. Večer byl pohádkový. Pravda je, že nejen Ricardovi, ale i Guyovi jsem se líbila od první chvíle, co mu Mona vyprávěla o budoucí stážistce v jejich firmě. Strašně mu ublížilo, že jsem nalítla Ricardovi a aby se z toho trochu zmátořil, začal chodit s Ulrike, ač to vůbec nebyl jeho typ. Vlastně to byla jen taková maska, nebo hra, jak se chránit před city ke mně. (Hrál to fakt dobře, nebo já jsem byla úplně slepá) Večer rychle uběhl a okolo půlnoci nás už Francisco musel vypakovat. Dal nám na cestu lahev slaďoučkýho vína a ještě nějakou krabičku. Byl v ní skvělej jablečnej dort – na snídani.

Cestou domu (k němu) mi Guy pošeptal, že mě miluje. Večer nemohlo zkazit už vůbec nic, a taky že ne. Nebudu zabíhat do detailů, ale jestli jsem někdy vychvalovala Ricarda, tak ten hraje tak okresní přebor, kdežto Guy první ligu. Byli jsme vzhůru celou noc, takže jsem musela zavolat do práce, že jsem snědla večer něco špatného a nemůžu přijít. A všichni mě litovali, protože Mona stihla historku o špatném jídle ve firmě už pěkně rozšířit. Prý můj středoevropský žaludek nezvládl ústřice a další mořský mrchy.

V posteli jsme strávili i celý den, až jsme se večer přesunuli ke mně, protože jsem na druhý den do práce potřebovala čisté oblečení. Teď už u mě Mona přespávat nemusí. Musím jí ještě pořádně poděkovat.

Včera jsme se sešli s Monou a Guyem u mě, udělali si výbornej quiche a svařáček (zima je jak v psírně, seděli jsme tady každý ve dvou svetrech a nohy měli zabalené do deky) a listovali jsme knihou, co mám od Moniny babičky.

Mona byla trochu rozčilená, že jsem knihu od babičky dostala já a ne ona. Vlastně jí to spíš bylo líto, protože s babičkou má hodně blízký vztah, všechno si říkají a o týhle knize se babička nikdy ani slovem nezmínila. Ale jak Mona sama řekla: „Ona je taková malá čarodějka, má strašně silnou intuicii a asi poznala, že vůbec nejde o Guyův příběh, ale o tebe. Je prostě neuvěřitelná.“

Kniha je jako z pohádky, těžká, v kožených deskách, papír silný, jako ve starých kronikách v muzeu. Já z příběhů nerozumím ani slovo a dokonce Mona s Guyem mají hodně práce s tím, aby příběhy rozluštili. A že jich tam je. Ta kniha važí aspoň 4 kg. O Kwaadhamu je tam příběhů hned několik. Vlastně je to o rodině Marianne. Píše se tam něco o tom, že paní Marianne se svým mužem se dlouhou dobu snažili založit rodinu, ale veškerá snaha byla marná. Manžel odjížděl často na služební cesty a paní nechával hodně o samotě nebo hlídat personálem domu. Paní často chodila do kostela ke zpovědi. Pak se psalo něco o Marianne a jeptiškách, tomu nebylo rozumět. Dál se psalo, že žárlivý a majetnický manžel pouštěl svoji ženu samotnou právě pouze do kostela a svěřoval ji do péče jeptišek. Chtěl, aby jeho paní pochopila, že je její křesťanskou povinností povít mu několik potomků, aby jeho rod pokračoval po staletí. Jeptišky mu v tom měly pomoci. Text pokračoval na dalších stranách písmem, které už vůbec nebylo k přečtení. Celé jakoby rozklepané. Jediné, co se nám povedlo rozluštit byla jména Marianne, Margharit, Joanna a několik dalších.

Pane jo, tak je to jasný, Margha a Marianne se musely potkat v klášteře a byly to vrstevnice. Ačkoli se tam tak nějak prostřídaly. Musíme se co nejdřív potkat s babičkou.

Zdá se mi, že se Guy docela otřepal z Ulrike. Je veselejší a otevřenější. Podobně, jako když jsem se s nim poznala. Kvůli tomu, že nechci být u Christa sama doma, trávíme teď spolu mnohem víc času. Přes den pátráme po záhadě Marianne a Marghy a večer o tom vedeme dlouhé diskuse. Docela jsme se sblížili. Vždycky se těším, až se uvidíme, pokaždý se tak rozzářim, jako sluníčko. A vlastně to nemá žádný pořádný důvod, akorát se s tím člověkem cítím dobře. Ani bych si to sama neuvědomila, kdyby mě Mona pořád nepopichovala.

Od tý doby nás vlastně tak trochu pozoruju a zdá se mi, že i on se pokaždý rozzáří, když jsme spolu. Pořád u mě on nebo Mona přespávají. A vždycky, když je u mě Guy, tak si povídáme do dvou do rána, čas plyne tak rychle a já se cítím jako malá holčička, která má radost z každý blbosti. Jednou jsme spolu dokonce usnuli na gauči – jeje, to pak ale bylo krušný vstávání. Uvědomila jsem si, že díky němu už nemám takový strach ze setkání s Marghou.

O Ricardovi jsem už dlouho neslyšela a vlastně vždy, když o něm padne zmínka, tak se pod nějakou záminkou vytratím. Asi už o něm ani neuslyším, protože se moje stáž pomalu blíží ke konci. V březnu už zase budu doma a celá tahle milostná avantýra bude jen kapka v moři vzpomínek. Taková bezvýznamná, protože celý tohle dobrodružství s Marghou je něco, na co určitě nikdy nezapomenou, kdyžto na toho bídáka doufám zapomenu do Velikonoc :-)

Ve středu jsme byli za matkou představenou. Vypověděli jsme jí příběh Margarit a Marianne, jak jeptiška hledá ztracenou holčičku a že bychom potřebovali víc informací do Guyova příběhu. Podívala se na nás, takovým tím skeptickým pohledem s jedním nadzvednutým obočím. Měla tlusté staromódní brýle (podobné, jako nosí královna Alžběta), na hlavě takový ten jeptiškovský čepec, celá v černo bílé. Z pod čepce jí vypadával pramen dlouhých bílých vlasů a působila na mě spíš jako moderní babča, než jeptiška. Myslím, že nám moc nevěřila, ale Monina babička je její kamarádka a tak nás nechala nahlédnout do matriky.

Hledáme kolem roku 1620, jakékoli jméno Margharit, nebo Marianne a ulici Kwaadham. Matrika popisuje, že v ulici Kwaadham tou dobou žila jistá Marianne van der Brocková, manželka váženého obchodníka, který nechal vystavět celý svůj dům jen pro ni. Jejich sňatek se uskutečnil v roce 1610, spolu žili do roku 1620 v domě v Kwaadhamu, tam, co teď bydlím já. V roce 1620 Marianne vstoupila do kláštera a jako řádová sestra zde dožila svůj život.

O životě manžela Marianne se píše jen to, že poté, co jeho paní vstoupila do kláštera, se oženil s jakousi Joannou, z které se stala vážená měšťanka a porodila mu pět dětí. Rodina van der Brockových žila v Kwaadhamu mnoho století, než ve válce jejich rod vymřel a dům koupila rodina Christa.

Sester Margharit žilo tou dobou v klášteře několik:

Margharit Neederbaumová: nastoupila do kláštera v roce 1612, když jí sem ve 12 letech poslal její otec, jelikož mu zemřela manželka a nedokázal sám dceru vychovávat. Mladá Margharit v roce 1619 z kláštera na vlastní přání odešla. Bokem je napsaná poznámka, že se roku 1621 vdala v Benátkách za italského šlechtice Motanellliho.

Margharit Sofie Braunová: do kláštera vstoupila ve svých 14 letech dobrovolně, byla vzorná řádová sestra, angažovala se v projektech na pomoc opuštěným dětem. V roce 1620, když jí bylo 25, zmizela.

Margharit Weyderishová: vstoupila do kláštera ve svých 12 s mladší sestrou Catharinou. Obě v klášteře dožily úctyhodného věku 70 let.

Margharit Sa… (jméno nebylo dobře k přečtení): vstupila do kláštera v 16 letech a o 4 roky později (1621) byla z řádu vyloučena, kvůli těhotenství. Vystoupila z řádu a provdala se tehdejšího starostu Ghentu.

Musím se nad tím pořádně zamyslet...

Monina babička nás všechny tři dnes pozvala na čaj. Nemohli jsme jí říct, že v Kwaadhamu straší, protože by si myslela, že si z ní děláme legraci, nebo že jsme se zbláznili. Chtěli jsme hlavně na starou paní udělat dobrý dojem. Bohužel její angličtina byla asi tak dobrá, jako moje vlámština, tak veškerou konverzaci vedla Mona a Guy.

Dům babičky byl na okraji města, ve starší zástavbě, pod okny jí protékal kanál a rostly vrby. Když jsme tam přišli, připadala jsem si jako v jiném století, historický nábytek, spíš temnější kuchyně. V kamnech praskalo dříví, vonělo to koláčem a babička nám udělala čas s kapkou jeneviéru.

Guy vyprávěl, že narazil na příběh o jakési jeptišce Margharit, která hledá někoho jménem Marianne a že by potřeboval zjistit, kdo ty postavy jsou. V jeho literárním klubu totiž mají za úkol rozpracovat nějakou místní legendu a jeho zaujala právě tahle, kterou někde slyšel jako malej kluk. Babička pozorně poslouchala, každého z nás si několikrát změřila pohledem od hlavy k patě. Do mého čaje přilila trochu víc jeneviéru.

Když jsme si povídali, dolévala nám čaj, krmila koláči, ale nakonec jen řekla, že o tomhle příběhu nikdy neslyšela. Na začátku 17. století byla přísná katolizace a tak hodně dětí bylo tajně unášeno do kláštera. A i z klášterů se děti ztrácely, nikdy nežily v úplně vhodných podmínkách, zima, moc lidí v jedné cele (říká se to tak, ne?), nevhodný jídlo a ještě k tomu ty přísný pravidla. Nejpravděpodobnější je, že Marianne je nějaké ztracené děcko, které do kláštera někdo přinesl a Margharit ho hledá. Mohlo by to být asi i její děcko, ač v té době by to v klášteře jen tak neprošlo. Jakékoli nemanželské děti byly posílány do jiného města a jejich matky musely nastoupit do toho nejpřísněujšího kláštera v zemi, kdesi v Dinantu.

No nevím, moje mínění o kněžích není zrovna vysoký a tak bych se vůbec nedivila, kdyby Marianne byla Margharitina dcera.

Když se s námi babička loučila, doporučila nám zastavit se za svojí kamarádkou v místním klášteře. Říkala, že ji poprosí, aby nám dovolila podívat se do místní matriky. Už jsme se loučili, když se babička na mě znovu podívala takovým tím svým moudrým pohledem lidí, kteří toho mají hodně za sebou. Pak mě vzala za ruku a řekla, že pro mě vlastně má ještě něco. Přinesla starou, skoro rozpadlou knihu, zápisník její pra pra pra báby, která také v klášteře kdysi byla angažovaná.

Zajímavý, že knihu dala mně, když jsme ji přitom říkali, že příběh je důležitý hlavně pro Guye a my že mu s tím pomáháme. Navíc já neumím vlámsky.

Mona už šla spát, mě byla zima a tak jsem si napustila vanu a četla francouzský Elle. Slyšela jsem nějakou ránu, ale myslela jsem, že to se asi Mona probudila a něco jí spadlo. Koupelna beztak byla plná páry a tak nemělo smysl se nějak moc rozhlížet. Půlnoc už dávno byla. Jenže ouha, když jsem vylezla z vany a podívala se do zrcadla, viděla jsem obrys té jeptišky. Krve by se ve mně nedořezal. Koupelna plná páry, a před zrcadlem jako by se formovala nějaká postava. Na zrcadle bylo napsáno “Marianne, Marianne!”. Dívám se na sebe do zrcadla a najednou se mi před očima vše rozmazává a vidím ustaraný obličej té jeptišky. Znáte to, když se na sebe dlouho upřeně díváte, jak se vám jakoby rozmlží obličej. No a mě se vrátil zpět do úplně jinýho člověka.

Jsem jako v tranzu. Ze všech sil se snažím zformulovat nějaký otázky ve vlámštině, ale nakonec se zmůžu jen na “Wat is uw naam?”. Na zrcadle se objeví jméno MARGHARIT.

Na dveře zaklepe Mona a pak si pamatuju jen to, že ležím na zemi a ona se nademnou skládní a křísí mě.

“Seš v pořádku,” ptá se ustaraně.

Já se jen zmůžu na to zvednout ruku a ukázat na zrcadlo. To už ale Mona volá Guyovi.

Guy přišel asi za hodinu. Za tu dobu mi Mona dala tři panáky, sama si dala dva, a snažila se mě přivést k sobě.

S Guyem jsme do 4 do rána diskutovali o tom, co budeme dělat. Víme, že jeptiška Margharit se snaží najít někoho jménem Marianne. Víme, že se příběh stal mezi lety 1600 – 1620 a že se to stalo tady v domě. Ale na koho se obrátit. S Christem je to zbytečný, Jean-Sebastian je pařmen z Lyonu a kněz v katedrále se s náma nechce bavit. Mona navrhne, že se v neděli zeptá babičky. Ta pochází z Ghentu a i její předci tady žili, třeba by nám mohla poradit.

Guy se rozešel s Ulrike. Teda ona s ním. Změnila si na Facebooku status z “in a relationship” na “single” a nic mu neřekla. No, vlastně jo, dva dny na to už tam měla in a relationship s někým jiným. A všechny jeho zprávy a hovory ignoruje. Chudák, je mi ho líto, je z toho úplně zničenej. S Monou jsme mu řekly o přízraku v podkroví, takže se s Monou dohodli, že se u mě budou střídat, každou noc tam bude jeden z nich spát, abychom tomu přišli na kloub. Já bych tam sama nespala, u Mony to nejde a u Guye si mi nechce. Navíc mám v podkroví pokoj pro hosty, takže se tam pohodlně jeden návštěvník vejde. A Guy aspoň přijde na jiný myšlenky.

Johannes mi dal kontakt na mého předchůdce v podkroví. Jmenuje se Jean-Sebastian, pochází z Lyonu a byl u Christa na čtyři měsíce na stáži (podobně jako já). Na muj mail hnedka odepsal – francouzsky. Celý mail byl o tom, ať mu pošlu svoji fotku, že les filles tchéque son tres mignones a že si z pobytu moc nepamatuje, neboť jeho hlavní činností bylo testovat belgický pivo. Nakonec jsem z něj dostala nejen jeho fotku (fešáčik), ale i přiznání, že se mu tady moc dobře nespalo, ale že to dával za vinu těm věčnejm párty a silnýmu belgickýmu pivu :-)

Na sobotu i na dnešek jsem spala u Mony. Nechápu, co má jeptiška na obraze, moje koupelna, topení, kostel a truhla ve sklepě společnýho, ale vůbec se mi to nelíbí.

Jakto, že Christovi se nikdy nic podobnýho nestalo, nikdy se s tím přízrakem nesetkal. Říkal mi přece, že podkroví normálně pronajímá a bydlelo tam už spoustu lidí. Myslím, že jeden člověk dokonce pracoval v jeho firmě. Zkusim se zítra poptat Johannese (ten už je ve firmě deset let), jestli na toho člověka nemá kontakt.

Vůbec se mi nechce spát doma, dnes jsem tam jen s Monou zašla pro nějaký věci a ještě chvíli budu spát u ní. Ač i pro ní s Brendou a Carlosem to musí být nepohodlný, v jednom kuse někdo spí u nich na gauči…

Další kostička do skládačky. Nevím, jestli se víc bojim, nebo si už myslim, že jsem se nadobro zbláznila. V práci jsem nevyspalá a nesoustředěná, v noci se pořád potkávám s jeptiškou.

Po kině jsme šli s lidma ještě na drink a Mona pak spala u mě, Christovci zase nebyli doma. Zrovna jsme šly po schodech nahoru, když začaly bít hodiny na věži. Na tom samozřejmě není nic divnýho. Jenže jak jsme se přiblížily k mým dveřím, zjevil se stín jeptišky a vyzvala nás, ať ji následujeme. Nevím, kde se v nás vzala ta odvaha, buď to byly ty drinky, absurdita situace nebo naprostá beznaděj, ale následovaly jsme ji. Přízrak prochází místnostmi v Christově části domu, je mi blbý se tady takhle večer potloukat. Je mi to blbý i přes den, ale teď je to ještě divnější. Nahlas tikají hodiny, venku zamňouká kočka. Leknutím se mi málem zastavilo srdce. Přeskočilo určitě, ještě teď bije nepravidelně. Všude je tma jako v pytli, až na světílko od vypnutý televize. Uvažuju, jestli rozsvítit, ale říkám si, že by to mohlo prvně vyplašit sousedy (kdyby se u Christa v tuhle dobu svítilo) a pak i ducha. A když už jsme byly tak daleko…

Prošly jsme obývákem, kuchyní, dílnou a přízrak nás láká do sklepa. Držíme se s Monou za ruku a v kuchyni beru tu největší kudlu, co byla po ruce. OK, asi mi to nepomůže, ale v takovejch situacích člověk prostě nepřemejšlí racionálně. Ve sklepě jsem ještě nikdy nebyla. Je tady vedle zdi taková obrovská truhla. Přízrak se nejdřív otočí směrem k truhle, pak na nás a pak se ztratí.

Mona se snažila najít v knihách další indicie, ale nic víc než letopočet s tím změněným hábitem jsme nenašly. Chtěla jsem vědět, komu patřil Christův dům v 17. století, ale na martice nemluvili anglicky a asi by mi ani nic neřekli. Na internetu jsem o tomhle taky nic nenašla.

Zítra večer jdem s Monou do kina, trochu se odreagovat od náročnýho týdne v práci. Půjdou i její spolubydlící a Guy. Zdá se mi, že to mezi nim a Ulrike nějak skřípe.

Včera jsme se s mým přízrakem málem srazily. Nějak jsem to navečer přehnala s čajem (ale byla tu zima), tak jsem si musela v noci odskočit. Jak jsem byla rozespalá, nečekala jsem, že by někdo po bytě chodil. Najednou jsme stály tváří v tvář, já a jeptiška. Ona opět to svoje “Marianne!”, já v duchu “Ik ben niet Marianne, ik ben Mirka.” Postava se na mě dívala tím svým ztrápeným výrazem, jako má na malbě, a pak šla do koupelny a zmizela v napuštěné vaně. Teda ona ve skutečnsoti napuštěná nebyla, ale vypadalo to tak.

Po tomhle se mi samozřejmě čůrat už nechtělo.

Každou noc mi po bytě chodí ta jeptiška. Vyjde z obrazu, projde podkrovím, hledá a volá Marianne. Sice se pořád bojim, až mi hrůzou vstávaj chlupy po celym těle, ale svym způsobem jsem se s tim smířila. Christovi nemůžu nic říct, rozhovorum na téma podkroví se vyhejbá, nebo je zlehčuje. Proč mě tam vůbec ubytoval??

Říkala jsem si, že bych asi měla jít k nějakýmu terapeutovi, ale neumim vlámsky a v angličtině by mě to přišlo sakra draho. Už jen chvíli a vracím se domu, tak to budu muset vydržet. Ještě že tu mám Monu, která mě utvrzuje v tom, že nejsem magor. Pozitivní je, že jak jsem z toho mimo, moc nejim a už mi začínaj padat kalhoty :-)))

Mona si nejdřív myslela, že se mi to jen zdálo, ale čistota křivek na malbě ji přesvědčila, že je to skutečný. Mě zas bolehlav, prádná lahev tequily a plný hrnek s vodou, který jsem ráno našla v kuchyni.

Měly jsme první podezřelou, mladou jeptišku, která v noci vystupovala z malby na stěně. Šly jsme se proto podívat po městě do míst, kde dřív býval klášter a kde v 16. století žily jeptišky. Teď je z něj univerzitní knihovna, ale z venku vypadá dost podobně jako za starých časů. Odpoledne jsme procházely knihy, co měla Mona půjčené z knihovy. V jedný z nich byl obrázek šatů, jaké měla na sobě jeptiška. K obrázku byl příběh biskupa Jaacoba (podle něj se v Ghetu jmenuje náměstí), který byl svým způsobem osvícený a lidumil, takže mimo to, že nechal v klášteře zavést topení (aha!), tak taky upravil hábity, ve kterých jeptišky chodily. Šlo halvně o detaily, jako uzavřený boty, teplejší sutna (nebo jak se tomu řiká), vyšší límec, aby ovečkám božím v zimě nebylo chladno. Bohužel, Jaacoba v roce 1620 nechal zabít jeho následovník Gabriel (na to se samozřejmě přišlo až mnohem pozdějc, jinak by z něj neudělali biskupa). Gabriel zrušil všechny vymoženosti, začal vybírat tučný desátky a vůbec v jeho době byl život o dost krutější a smutnější než kdykoli dřív. Úchyl!

Jsem ráda, že žijeme ve 21. století.

Máme stopu, moje jeptiška má hábit právě z doby biskupa Jaacoba, takže musela být v klášteře někdy v době 1600 – 1620.

Ještě večer jsme se šly zeptat do katedrály kněze, jestli by nám o biskupovi Jaakobovi nemohl něco víc říct. Z milýho a vstřícného staříka se najednou proměnil v nepříjemnýho dědka, jakmile jsme vyslovili Jakkobovo jméno. Jako kdyby mu někdo šlápnul na kuří oko. Církev fakt nechápu.

Když už si člověk myslí, že je všechno v pohodě, vždycky přijde nějaká rána.

Klasika, sen o Marianne, topení, zvony. S tím už jsem se smířila. Ale na dnešek to bylo jiný. Vzbudila jsem se, střešním oknem nesvítily měsíční paprsky, ale lampa z jeřábu. Jdu se napít, další moje noční klasika. Musím si brát hrnek k posteli, pořád chodit dolu pro pití je otrava. Najednou cítím chlad a doufám, že je to jen sen.

Všechno je mnohem jasnější a zřetelnější než když tu byla Mona. Z malby na zdi vystoupí postava jeptišky, jde po místnosti, volá “Marianne, Mariannne!”, podívá se skrze mě (v tom momentu by se ve mně krve nedořezal) a mizí směrem do koupelny.

Ještě, že mám v kuchyni tu tequilu. Kdo by při tomhle pil vodu. Hned jsem volala Moně, ale měla v noci vypnutý telefon. Napsala jsem jí sms, ať hned přijde, i s knížkama. Měla by tady být každou chvíli.

To byla zase noc, už několik dní se mi opakuje ten samej sen. Nějaká žena běhá po Ghentu a volá “Marianne, Marianne!”. Ve městě ve snu nejsou žádný jiný lidi, ani postavu toho, kdo volá, nevidim. Jen vím, že se to odehrává někde tady v okolí, je vidět klášter, naše ulice, katedrála, náměstíčko. Pokaždý se mi zdá to samý, jen to vidím čím dál tim víc detailnějš. A pokaždý mě probudí to samý, nejdřív bijou zvony v katedrále, pak začne skrulíkovat, ťukat a bublat topení a jako bych cítila kadidlo. Vždycky když se vzbudim, jako by najednou všechno ustalo a v podkroví je klid a mír. Ale jméno Marianne mám pořád v hlavě. Kdo by to tak mohl bejt.

S Monou jsme se během týdne moc nevídaly, měla hodně práce a musela pomáhat babičce, která má chřipku.

Knihovna měla otevřeno, ale všechny pověsti a legendy o Kwaadhamu, respektive Ghentu, jsou ve vlámštině. Tam já si moc nepočtu, tyhle knížky musí nastudovat Mona. Já mám encyklopedie v angličtině a francouzštině (divim se, že tady vůbec něco francouzsky měli) o duchovním životě od 15. století až do současnosti. Včera jsem se dívala na internet, ale tam toho moc anglicky taky nebylo a google překladač pořád ještě není 100%.

Je blbý číst si ve vaně? Když ale v celym bytě je pořád taková zima. Ale proč zas to tady voní jak v kostele. Ach jo.

Knížky jsou zajímavý. Píše se tam, že v době, kdy vznikal Kwaadham a okolí (16. století), probíhala ve městě přísna katolicizace, kostely v okolí byly hodně populární a moc kněžská byla větší, než moc světská. Dcery šlechty a bohatých kupců byly posílány do nedalekého kláštera, aby zasvětily svůj život Bohu :-( Nic dalšího jsem ale zatím nenašla.

Včera v noci se naštěstí nic nestalo. Mrkla jsem na Drive, Čtyři svatby a jeden pohřeb a nakonec na Bridget Jones, abych se trochu pobavila. Okolo 1 ráno jsem šla spát. Žádný bublání, ťukání, nic. Akorát ta malba na stěně, zdá se mi, že je ta jeptiška čím dál zřetelnější.

Celou neděli jsme s Monou pátraly po tom, co s přízrakem. „Asi by bylo dobrý ho zdokumentovat,“ navrhla Mona. Otázkou je jak. Nahrát ho na video? Udělat fotku? To se nám přece nikdy nemůže podařit. Druhý téma bylo, jak navázat kontakt, ale to jsem hned zavrhla. Já přece nejsem žádný médium, abych mluvila s přízrakama. Ani nápad. Nakonec jsme si řekli, že by stálo zato zjistit si něco o historii domu, ve kterým žije Christova rodina. Jeho jsme se zeptat nemohly, protože byl zase pryč a s Lucy není žádná rozumná řeč. V knihovně je v neděli a v pondělí zavřeno, takže musíme počkat do úterka. Do tý doby budu muset vydržet.

Na dnešní večer mám nachystanou hromadu filmů a v zásobě dobrý vínko, aby se mi dobře spalo a přišla jsem na jiný myšlenky.

Není to žádnej výplod mojí fanzatie, ani žádná hra světla a stínu. Prostě tady straší. Včera jsme šly spát pozdě a docela rozveselený, a najednou ve dvě ráno bijou hodiny na katedrále. Obě nás to vzbudilo, tak jsme se šly napít. Aspoň nějaká prevence proti kocovině. Jak jsme sešly dolu, zase byl celý obývák osvícený měsíčním světlem.

„Vidíš, takhle to tady vypadalo pokaždý, když se zjevil ten duch“, řekla jsem Moně.
„No a teď tady žádnej není, takže se ti to fakt muselo zdát. Třeba jen přeběhl mráček přes měsíc…“
„Psst, podívej se doprava k topení“
„Ježišikriste!!!“, vypískla Mona a chytla mě za ruku, div mi ji nezlomila.
„To je to topení, který jsem montovala.“
„Já se bojím!“
„Já taky. Co budem dělat?“
„Nevim ...“

Už zase tady byl ten přizrak v mým obýváku! Byla to nějaká žena a něco hledala. V hlavě mi proběhlo nespočet filmových záběrů, kde byli duchové nebo jiný nadpřirozený bytosti, ale v žádným z nich toho ducha neviděli a nechtěli ho zahnat.

V duchu jsem vypočítávala, co všechno mám v kuchyni: nůž, šlehačku, sprej na připáleniny, ubrus, kterej by se dal hodit, zápalky, brandy, víno, tequilu, sýr (ok, ten by byl asi spíš, kdyby tady běhala myš) a špagety. Nedovedu si představit, jak by házení špaget, nebo ubrusu, mohlo odstranit nadpřirozenou bytost. Zapálit by asi nešla a já jsem věděla, že jí nechci ublížit, jen jsem chtěla, aby byla pryč.

„Koukej, už jde pryč.“, vytrhla mě ze snění o boji s duchy Mona. A skutečně, přízrak zmizel kde jinde, než v koupelně.

Tu noc jsme už nezamhouřily oči.

Včera jsem celou historku vypověděla Moně a shodly jsme se, že to snad jen byla nějaká hra světla a stínu. Není možný, aby u mě přece chodila strašidla. Dneska je pátek 13., což nevěští nic dobrého, tak jsem pozvala Monu, Guye, Carlose, Brendu a Johannese (se kterým jsme se docela v práci skamarádili) na večer plný her. Budeme hrát Aktivity, tak by to mohla být zábava, a Mona pak u mě bude spát.

Btw, o Ricardovi žádné zprávy. Rozhodla jsem se celý tenhle incident ignorovat. Dokud mi nepřijde na oči, to bych ho roztrhla jako hada, což on vlastně je. Teď mě napadá, že ono to přísloví „Sejde z očí, sejde z mysli“ je vlastně dvojsečný. Když člověk potřebuje na někoho zapomenout, není nic lepšího, než ho nevídat. Pak to totiž tolik nebolí.

V podkroví straší!

V noci mě vzbudilo zas to příšerný topení, tentokrát jen takový jakoby kapání. Otevřela jsem oči, že se podívám kolik je hodin a zas, stejně jako minule. Svítí měsíc, paprsky dopadají dole na podlahu. A po pokoji se prochází nějaký přízrak. Nejdřív je u topení a pak zmizí v koupelně. Z ničeho nic.

Už nevěřím, že se mi to zdálo, je toho moc. Pořád se opakuje to samý. Noc, topení, měsíc, přízrak. Já nechci vidět žádný přízraky. Bojim se, fakt moc. Takhle přes den to ještě jde, ale v noci, nechci tam být sama. Dnes se mě ujme Mona, ale nemůžu přece u ní být pořád.

Topení zase vyvádí, mezi půlnocí a 3. ráno skrulíkuje, bublá a jakoby ťuká. Diskuse s Lucy jsem vzdala, takže se s tim snažim smířit.

Vůbec celá ta záležitost s Lucy je divná, vyhýbá se podkroví, se mnou se nebaví. Když byl Christ pryč, zkoušela jsem se za ní dole zastavit a popovídat, ale nejeví zájem a jen se na mě tak přísně dívá…

Dneska jsem si stahovala fotky z foťáku. Opravili ho, ufff.

Porovnala jsem původní fotku s tou na zdi a oh ou. Je jiná. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem ten hlavní rozdíl našla.

Člověk by čekal, že pára něco umaže, nebo rozmaže. A ono houby. V pravém dolním rohu přibyl obrázek jeptišky, taková posmutnělá paní, dívá se z malby přímo na mě. Mam pocit, že je úpně stejná jako ta, kterou jsem tady viděla s Monou. Budu si s ní o tom muset promluvit.

Včera byla oslava Moniných narozenin. Byl tam Guy s Ulrike, Brenda, Carlos, dokonce Johannes z logistiky a fůra dalších lidí, který vůbec neznám.

Předsevzetí č. 2 se mi dařilo plnit dobře, ale to o pití se totalně vymklo. Jo, pít superstrong pivo s třešňovým se zdá jako dobrej nápad, ovšem člověk je z toho zlískanej nato tata :-/ Derilium trmens hadr, aspoň že v baru u růžovýho slona, co maj v logu, už jsou zvyklí a já to mám pěšky kousek. Párty se vydařila, Mona zářila jako panenka Mária, Guy s Ulrike na sebe koukali jako na svatej obrázek a já to roztáčela s Carlosem a Brendou na parketu. Latinská krev se nezapře, ještě, že jsme byly na Carlose s Brendou dvě.

Časně ráno jsem se dopotácela domu a nebylo mi zrovna nejlíp - od teď už fakt nepiju!

V noci se stalo ještě něco. Vzbudila mě žízeň. Šla jsem si dolu pro vodu a měsíční paprsky zrovna krásně dopadaly oknem na dřevěnou podlahu v obýváku. Jako ve filmu, stará půda, střešní okno a paprsek světla dopadá na podlahu. Usmála jsem se, a vzpomněla si na skvělou atmosféru před pár hodinama. Jak jsem v úsměvu přimhouřila oči, koutkem oka jsem zpozorovala jakési mihnutí. Přitom jsem byla v podrokví sama. Něco tam bylo, něco moc divnýho. Vypadalo to jako duch, kterak se potuluje po místnosti. Najednou měsíc zakryl mrak, pokoj ztemněl a přizrak zmizel. A začalo sněžit.

Vůbec si to nedovedu vysvětlit. Prve tady byla/nebyla Mona s nějakou jeptiškou a teď zas tohle.

O víkendu má Mona narozeniny, takže bude malá oslavka.

Večer jsem byla pro dárek, procházela se po ulicích, dala si horkou wafli, a nemohla jsem si pomoct, tohle město je prostě krásný. Kanál, katedrály, osvětlení, úplně mě to vzalo u srdce. Už je načase, abyste přijeli.

Předsevzetí č. 2: Letos žádný chlapy a žádný zlomený srdce.

V práci si trochu utahovali, jestli jsem vůbec stihla let do Prahy a neměla otravu alkoholem, ale vlastně byli milí. Teď máme trochu klid, takže je v kanceláři pohoda. Jen Betty si stěžuje, že přes Vánoce strašně přibrala :-))

Velký pozitivum je že Ricardo and „his lovely wife to be“ jsou v Bredě a nemusíme se potkávat. Jen když na něho pomyslím, přepadne mě takovej vztek, že bych mu radila, aby se z Bredy ani nevracel.

Včera jsem se po strastiplný cestě dostala zpátky do Kwaadhamu. V Čechách bylo báječně, vůbec se mi nechtělo zpátky. Ještě se mi po vás doma stýská…

Cesta stála za to. Nejdřív příšerný zdržení v Praze na letišti, kde jsem čekala asi 5 hodin než dorazí zpožděný letadlo. Byla jsem vzteklá jak roj vos, kterejm někdo píchal do hnízda. V Brusellu jsem čekala znova, to už lítaly blesky na všechny strany. Zatraceně. Asi se po Vánocích nechtělo nikomu pracovat. Ač už bylo docela dost pozdě večer a příletů minimum, čekala jsem na kufr skoro hodinu. Nevozit Christovi z Čech víno, mohla jsem si kufr vzít na palubu. Ach jo.

Ale stala se vtipná věc, při čekání na kufr jsem narazila na Guye. Bylo to takový divný, věděla jsem, že se na mě dost zlobí kvůli celý tý aféře s Ricardem a taky kvůli mýmu odmítnutí a pak hádce na večírku, z kterýho si pamatuju jen pachuť tequily a kokosovýho mlíka.

Mimochodem, dala jsem si do nového roku předsevzetí: žádný alkohol v roce 2012!

Ale zpátky ke Guyovi. Byl na Silvestra v Berlíně a taky zrovna přiletěl, takže jsme pak jeli zpátky spolu. Celou cestu jsem se mu omlouvala a vystvětlila, jak mě Ricardo oklamal, zlomil mi srdce a jakej jsem byla blbec. Nejdřív byl naštvanej a nechtěl vůbec o ničem slysět. Nakonec se slitoval a snad mě i trochu pochopil.

V Ghentu jsme šli na jedno usmiřující pivo do hospody kousek od nádraží. Guy mi vyprávěl, jak v Berlíně potkal Ulrike, se kterou se dali dohormady a která má příští víkend přijet za ním. Nakonec řekl, že nebýt toho, jak jsem ho naštvala a ublížila mu, nikdy by se s ní neseznámil a nadal dohromady, takže už se na mě nezlobí. Ufff. Kdyby moje letadlo nemělo takový zpoždění, tak bychom se vůbec nepotkali. Všechno zlý je k něčemu dobrý.

A víno pro Christa? Lucy mi se škodolibým výrazem řekla „Ale zlatíčko, Christ přece alkohol nepije.“. Lahev si stejně nechala, mrcha.