Chčije a chčije… Ráno mlha, celý den mrholí. Tohle je asi pravá tvář podzimní Belgie. Pozoruju to i v práci, Betty, která má normálně vždycky dobrou náladu a dělá vtípky, jen sedí, kouká z okna nebo do počítače a dokonce odmítá poslouchat rádio. Takže máme tichou kancelář. Mona je nemocná a Ricardo se mi ostentativně pořád vyhýbá.

Mona usoudila, že bych potřebovala rozptýlení a poslala mě na rande s jedným ze svých kamošů. Rande z lítosti?! To jsem na tom už tak zle, že si nemůžu žádný zařídit sama? No, po pravdě, když se nad tím zamyslím, tak asi ne, jelikož večery trávim buď v práci, nebo v mrazu domova u telky a počítače. Ať žije skype! Nevím, co bych bez vás, kamarádi doma, dělala! <3 p="p">
Navíc ten Monin kamarád se jmenuje Guy. Neskutečný jméno, nechápu, kam tady rodiče na ty jména dětí chodí. Povahu bude mít asi taky dost zvláštní, když souhlasil jít na rande na slepo s úplně cizí holkou, bude muset mluvit celou dobu anglicky a ani neví, jak vypadám. Ježiš, to určitě bude nějakej zoufalec… Ahhh… No, ale otestovat by se to mělo, že? ;-) Třeba bude fajn a přestanu myslet na toho bídáka Ricarda.

Musim pádit, večer napíšu víc….

Víkend jsme byly s Monou a jejíma spolubydlícíma na výletě v Oostende. U moře se toho v tuhle dobu moc dělat nedá, ale aspoň jsem přišla na jiný myšlenky. Hlavně s Carlosem je sranda, pořád si stěžuje, že je v Evropě doba ledová a rozhlíží se, odkud asi přiběhne první mamut :-) Nedá se to popsat, museli byste ho vidět. Chtěla jsem ho dokonce vyfotit, ale byla taková zima, že mi zamrznul foťák a odmítá se mnou komunikovat.
Ještě něco udělat s tím spánkem a zas bude dobře.

Další divná noc. Pomalu se tady začínám bát, a nechápu, co je s tim zatracenym topením, v podkroví je pořád zima jak na Sibiři. Bez svetru a rukavic bych ani nemohla psát. Mluvila jsem o tom s Lucy a ona říkala, že teplota je centrálně nastavená na 25 stupňů a že dokonce kvůli tomu zavolala instalatéra, aby to prověřit a kdyžtak všechny topení nahoře odvzdušnil. Nevim teda, co tady dělal, ale topí akorát tak ten radiátor v kuchyni, což je jediná místnost, kde to neni potřeba.

A aby toho nebylo málo, tak mě zas ve 2 ráno to topení zatrápený vzbudilo. Jako vždy to v něm kvíkalo a skvíkalo, škrundalo a hučelo a skoro hodinu jsem kvůli tomu nemohla spát. Jako by mi smečka vlků škrábala a vyla přímo za hlavou. Musim říct, že jsem se pěkně bála.

Odpoledne jsem se na to ptala Lucy, ale k ničemu to nebylo. Zdá se mi, že o podkroví vůbec nechce mluvit. Ani sem nechodí, jako by se tomu místu vyhýbala, nebo já nevim…

To samý s rádiem. Asi jsem ho zapomněla večer vypnout a pak najednou z ničeho nic uprostřed noci začalo hrát… Teda hrát, spíš to v něm tak nějak chrčelo a praskalo, ale než jsem se pořádně vzbudila a zjistila co se děje, bylo zas ticho. Doprčic, tohle je strašný místo na spaní.

Už pomalu nevím, co mám dělat. Tři týdny bez pořádnýho spánku daj člověku zabrat, plus ten stres v práci, začíná se to na mně podepisovat.

Zase psal Ricardo, řekla jsem mu, ať mi dá pokoj, pohádali jsme se a teď mě v kanclu naprosto ignoruje. Christ je pořád někde na služební cestě, ani si s ním o tom nemůžu popovídat, s Lucy jsme si zrovna do oka nepadly a určitě by pochopení neměla, a ani Moně se nemůžu svěřit. Ještě, že nikdo z nich neumí česky…

Nevím, co si počít.

V práci masakr, špatně natištěné etikety, vína putujou z celnice konečně do skladu. Domu chodim strašně pozdě.

Jé, to byl zas víkend. Squash super, pak jsme u Mony s jejíma spolubydlícíma, Brazilcem Carlosem, který v Ghentu je na Erasmu a její kámoškou Brendou koukali na filmy. Tentokrát žádný horory, takže se mi snad poprvé za 3 týdny spalo dobře.

V sobotu jsme byly s holkama po městě. Předvánoční šílenství se promítlo už i do obchodů, všude fronty, vánoční výzdoba a z některých obchodů jsou slyšet dokonce i koledy. Ach jo, jde to rychleji, než jsem čekala. Ale Ghent je pěkný město, když se setmí a všechny domy a kanály jsou osvícené, vůbec se nedivím, že patří mezi 5 nejlíp osvícených měst v Evropě podle National Geographic 2008.

Pořád přemýšlím, jestli bych se neměla zapsat na kurz vlámštiny, já to sice vůbec nepotřebuju, ale láká mě to.

Ptala jsem se Mony na Ricarda – jen tak mezi řečí, aby neměla nějaký podezření. Ukázalo se, že je se snoubenkou už asi 5 let, že mají společnou kočku a dům a plánují svatbu. Dokonce mi jí ukázala na fotce, pěkná holka. Nechápu, proč teda flirtuje a otáčí se za každou sukní v okolí. To asi budou ty latinské geny, co má v krvi. Od týhle chvíle na něj kašlu a na nějaký večerní chaty na MSN, zrovna tak.

Dnes je doma státní svátek, ale tady se pracovalo. Mám toho víc než dost, takže jsem ani neměla čas psát. Navíc jsem otrávená, že doma se všichni veselí a odpočívají a tady makáme jako fretky. Kolegové řeší předvánoční šílenství – je potřeba proclít všechny mimoevropské dodávky, abychom na ně včas stihli dodat etikety a klienti je mohli rozdávat na svých vánočních party. Jo, asi se tohle mělo dělat už v září, ale nějak se zpozdil kontejner z Chile a na celním s tím dělaj obstrukce.

Ukázalo se, že Ricardo je pěkná mrcha, protože celou dobu, co jsem byla v Praze se mnou flirtuje na Facebooku a když člověk přijede, tváří se v kanceláři, jako bychom spolu nikdy nevyměnili jedinou větou. Taky vyšlo najevo, že dostavuje barák pro svojí snoubenku. Co je tohle za člověka, to mi neni jasný.

A aby toho nebylo málo, tak v podkroví se necejtim úplně fajn. Všechny ty záhadně fungující věci, věčně bublající topení (Lucy říkala, že už to byl někdo opravit) a rádio, na kterým neni možný naladit jedinou hrající stanici mi na klidu nepřidávaj. Aspoň že jde interent a telka. Je super, že tady vysílaj skoro všecko v původním znění s titulkama, takže se sice nenaučim vlámsky, ale aspoň rozumim. A vysvětluje to, proč ten řidič autobusu mluvil tak dobře :-)

Ještě k tomu rádiu, je zajímavý, že se mi podaří vždycky naladit jednu jakž takž hrající stanici, kde je nějakej místní DJ a něco pořád vykládá (já samo nerozumim ani slovo). Když se k rádiu přiblížim a chci ho přeladit, tak přestane hrát úplně a je ticho. Asi to bude mnou, nebo já nevim, jak si to vysvětlit.

Koukám, že dneska jsem nebyla moc pozitivní, ale zítra jdu s Monou na ten squash, tak se aspoň proběhnu a odreaguju a budu moct napsat něco veselejšího.

Teď je na služební cestě pro změnu Christ, takže jsem musela jet busem. Trochu jsem bloudila, ale milej pan řidič, kterej uměl perfektně anglicky (velkej obdiv) mě správně nasměroval.

Ricardo se neukázal. Zjevně měl nějaký obchodní jendání.

Jasně, pořád je tu zima jak v psírně, a topeníčko si pěkně uprostřed noci bublá a škrumlá, takže mě to vzbudilo. Musím se domluvit s Lucy, aby se na to někdo přišel podívat, to přece není možný, aby si to dělalo co chce.

Ale nebudu si pořád stěžovat, že? Dnes napadl sníh. Je teprve začátek listopadu a jsme docela blízko u moře a ono si klidně sněží. Byla jsem s Monou na kafi, ve strašně dobrý kavárně mezi kanály a dohodly jsme se na další týden na squash. Hurá :-) Aspoň ty čokoládový pralinky a koláčky vyběhám.

Zítra se vrací Ricardo ze služební cesty, tak by taky mohl jít některej den na pivko. Jo, následující týden vypadá slibně, možná budem stavět sněhuláky.

Ojojoj, včera se to povedlo. Místní piva jsou fakt silný, ještě teď, po obědě – teda já obědvat radši nebudu, ale v čase po obědě :-) – mam žaludek jako na vodě. Příště zůstávám u jednoho druhu a žádný hokusy pokusy. Žádná pálenka v Hoegaardenu, brr…

Myslela jsem, že se půjdu podívat do okolních kostelů, ale je mi nějak bídně, tak raději zůstanu v posteli. Ještě že mi tu jde internet. Je tady ale doprčic pěkná kosa. Vůbec to topení je nějaký divný. Je to normální ústřední topení, horká voda v trubkách, kotel někde dole v garáži, termostat tady podle mě žádnej není, tak nechápu, proč, když je to zapnutý na max je tu tak chladno. Christ s Lucy odjeli na chatu a tak jsem doma sama, teda neudělám s tím teď vůbec nic. Takže píšu a surfuju v rukavicích.

Musela jsem se trochu odlmčet, neboť nefungoval internet. Vůbec celý fungování Christova domu je mi záhadou. Bohužel u mě v podkroví nejde wifi, takže jsem připojená přes zásuvku. Jak to funguje se mě neptejte, prostě dáte do zásuvky takovou krabičku se šňůrou a je v tom internet. Vlastně ne do každý zásuvky, ale v těch hlavních, jako je kuchyň, ložnice a obývak, to jede.

Vůbec mám pocit, že si tady ta technika dělá, co chce. Už jsem to asi psala, ale podkroví vypadá tak, že je to vlastně jedná obrovská (a moc pěkná) místnost a nahoře na takovém vyvýšeným patře je postel, takže když ležím, mám pěkně výhled na celý obývák :-) Ovšem když třeba chci rozsvítit nahoře, musí být další dva vypínače správně nastavený, jinak mám smůlu a nahoře je tma. Aspoň že už jsem na to přišla a mám to nastavený správně. Teda většinou. Zrovna včera, přijdu domu, svítim a co? Houby. Přitom jsem si jistá, že den předtím to bylo v pohodě a nikdo mimo mě v pokoji nebyl. Lucy sem vůbec nechodí a Christ pořád pracuje.

Když už jsem u toho, tak je tady ještě pár dalších divnejch věcí. Třeba dveře do koupelny, vůbec nejdou zavřít. Už jsem to zkoušela aspoň dvacetkrát, dokonce jsem se ptala Lucy, ale nic to nepomohlo. Ta koupelna je celá divná, teda vizuálně je krásná, ale přijde mi, že tam občas tak zvláštně probublá vana a taky je občas cítit taková zatuchlá vůně. Vůně mi trochu připomíná, když jsem byla na pyramidách v Egyptě, ale na férovku, kde by se vzal smrad z pyramid v bytě v Belgii???

Je pátek večer, čas navštívit místní hospůdky, jdu s Monou, jednou kolegyní, jedinou, která bydlí ve městě.

Mám pocit, že včerejší kino nebyla dobrá volba, on i ten název "Grave Encounters" je zavádějící. Asi jsem si předtím měla přečíst recenzi. V noci jsem se kvůli tomu několikrát vzbudila, jako bych slyšela zvuky z pokoje, ale nikde nic nebylo. Na horory už příště chodit nebudu.

Teď hurá na oběd.

První den v práci byl fajn, v kanceláři mám kolegyně Betty a Silvii, jsou o pár let straší než já, ale přátelské a zdá se, že svojí práci rozumí. Ricardo je bohužel na služební cestě v LA. A to jsem na něj byla tak zvědavá. Tak příští týden.

Christ a Lucy už jsou zpátky, tak jdeme večer všichni do kina na film.

Dnes jsem přijela do Ghentu a příštích pár měsíců tady budu dělat stážistku - takový vtipný slovo, připadám si jako druhá Monika Lewinská, jsme si i podobný, aspoň barvou vlasů. Naštestí mám stáž ve firmě strejdy Christa (nevím, kdo mu vymyslel takový divný jméno), takže nic pochybnýho nehrozí.

Stejně jako doma, budu dělat ve firmě, která dováží vína a některý prodává pod svojí značkou. Jsem zvědavá, jak se liší pracovní přístup Belgičanů od toho českýho. Po mailu a skypu jsem mluvila s pár kolegy a zdají se sympatický. Hlavně jeden, Ricardo, už si mě i přidal na Facebooku, takový fešáček to je...

Ghent je krásný město. Když se podívam z okna je to tady hodně srovnatelný s Prahou. Vidím historický budovy, z kterých je i na dálku cíti pach dějin. Jako v knížkách od Kafky, vnímám atmosféru dávných dob, město protknuté uličkami a domy, které toho zažily víc než co pamazují ty nejstarších z knih. Je jedno, jestli se člověk kochá kanály, které se táhnou celým městem, nebo zda vzhlíží vzhůru ke katedrálám, připadá si tady jako v pohádce. A já ještě mnohem víc, protože dům strejdy Christa je hned za katedálou Sant Bavo, která je úplně v centru.

A ten dům, pane jo. Jen těžko věřit, že v takovém obrovském sídle bydlí jedna rodina. 4 patra, každé s několika pokoji, a úplně pod střechou podkrovní byteček, kde budu příštích pár měsíců bydlet já. Tak se těším!! Navíc si myslím, že tak pěkně už nikdy bydlet nebudu. Na jedné zdi je namalovaný obrovský motiv města, jako kdybych se dívala ven a přesto byla uvnitř. A z každého okna vidím věž jedné z katedrál. Občas slyším jak bijou zvony.

Na druhou stranu, moderní byty mají oproti 500 let starým domům svoje výhody. Je tam teplo, voda, světlo, vše bez problémů funguje a nikde nic nekřupe a nepraská. Ale to už k té romantice tady asi patří.

Zítra jdu první den do práce, tak se těším. Konečně se potkám s Ricardem a kolegama. Christ se svojí ženou Lucy (moc krásná paní) nejsou doma a tak je mi trochu v tom obrovském domě smutno.