Dnes jsem dala opravit foťák a vytáhnout z něho fotky bytu v Kwaadhamu.

Mona se za mnou v neděli nezastavovala, jen volala, jestli jsem v pořádku. Z večírku mě odvedla domu, ale pak se tam vrátila, aby srovnala Ricarda. Věděla že s Julii chystají svatbu, nechtěla mi nic říkat, pro případ, že něco změnilo. Nevěděla, že čekají mimčo.

Ach jo, já jsem takovej naivní blbec :-( Jak jsem si mohla myslet, že by mezi námi někdy něco mohlo být. Totálně jsem mu naletěla. Já husa blbá. Už zas brečím....

Proč jen některý chlapi musej bejt takový parchanti???!!!

Jedu na hory, snad se tam vzpamatuju. Vůbec se mi nechce zpátky do Ghentu, budu za úplnýho debila….

Konečně doma, zima, ale sníh pořádně žádnej. Ch jo, těšila jsem se na bílé Vánoce, lyže, trhy. A atmosféra veškerá žádná.

Volala jsem z letiště Moně, ale ještě spala, tak jsem jí nechala voice message, ať se ozve. Večer si budeme volat přes skype a zítra už jedu na hory chystat se na vánoční pohodu a radovánky. Na horách jsem bez signálu, takže dnes je poslední šance se s ní spojit.

Celej den jsem prospala. Vůbec si nejsem jistá, co byla skutečnost a co byl sen. Z ničeho nic strašně moc konců, zima, zmatek.

Pár nepřijatých hovorů od Mony a jedna zmatená naštvaná sms od Guye.

Musím zjistit, co se přesně stalo.

Odpoledne tady byla Mona a nějaká paní v kostýmu jeptišky. Obě byly jak z jiné doby a bavily se spolu o začátcích a koncích a o nějakém Ottovi.

Už blbnu, spát přes den nebyl dobrej nápad. Zítra ráno mi letí letadlo, tak si musím zapakovat. Ráno to letí brzo, takže budu vstávat 5, abych byla včas na letišti.

Uff, není nic horsiho nez vstavat s kocovinou, bolavou hlavou a zlomenym srdcem :-((
Pořád se trochu motám, tak snad tenhle příspvěk bude mít hlavu a patu.

Všechno začalo dobře, šaty dorazily, s Monou jsme se pěkně vystrojily a dokonce přišly včas na večírek. We were the queens of the night, nebo aspoň všichni to říkali. A to místo – pane jo, naprosto úžasný. Vůbec nedovedu popsat, jakou to mělo atmosféru. Staré divadlo ze 17. století, fakticky jsem si připadala jako princezna. Nejdřív hrála klasická hudba, Ricardo nikde, tak jsem tančila s kolegy a obchodními partnery. To utrpení v tanečních s Petrem Chlupáčem Jonýskem nakonec stálo za tu námahu. Po 9. večer přeladili na modernu a v tom se ve dveřích objevil Guy. Tančili jsme, bavili se, byla jsem překvapená, že na večírek přišel. Ukázalo se, že ho pozvala Mona. Bylo mi trapně a tak jsem blbý pocity ředila Piňa Coladou. Ani jsem si nevšimla, že přišel Ricardo. Až do momentu, kdy jsem do něj omylem vrazila při tanci s kolegou z logistiky Johannesem. Tančil s nějakou blondýnou.

Guy se mi, po tom co jsem odmítla jeho vyznání, začal vyhýbat, Mona měla plné ruce práce s hosty.

V 11 hod hodin pronesl Christ slavnostní projev. Poděkoval partnerům, popřál bohatou úrodu vína do dalšího roku a pak…

Pozval na pódium Ricarda a Julii (to se ukázala být ta blondýna, se kterou tančil).

„Dear colleagues, dear friends,

I have the honour to welcome on board Ricardo Van Nevenderer, who as of next year will be the head of our Dutch branches, sitting in Breda.“

Pak vyjmenovával jeho zásluhy, jak skvěle se s ním pracuje bla bla bla… Byla jsem tak pyšná.

„I have also the honour to welcome Julia, his beuatifull wife to be. I am glad that this lovely couple is, as of Monday, moving to Breda…“

Cože? Asi špatně slyším! Všichni okolo se usmívají, zvedají svoje skelnice k přípitku.
Mona není nikde v dohledu.

„… where they will have great conditions to devote themselfs to their satisfying jobs as well as to their family.“

Vůbec nechápu, o čem je řeč a co se děje. Tohle je jen zlej sen. Prosím, ať je to jen zlej sen.

„To Julia, Ricardo and the little one due in May“, slyším už jen na půl ucha cestou k baru.

Dál si pamatuju jen panáky tequily, jednoho v Ricardově ksichtu a hádku s Monou a Guyem.

Ahh, jak mě je zle. Ale třeba to byl jen sen. Nemohlo se přece za jedinej večer všechno takhle po…..

Esemeska, snad je to Ricardo s vysvětlením. „Václav Havel zemřel“. COŽE?? Oh muj bože, tohle je nejhorší den mého života, fakt. Nejen mýho. :-(

Už na to psaní nevidim, všechno je rozmazaný, rozostřený…

Za vším hledej ženu!

Ve 4 odpoledne jsme se s Monou vrátily úplně zničený a zklamaný z nákupu alternativních šatů. Koupily jsme černý nudný rádoby koktejlky v H&M a Mona má svoje z loňska. Cestou nahoru jsme v přízemí potkaly paní, která Lucy pomáhá s dětma a domácíma pracema a povídá: „Holčičko, v pátek ti přišel tenhle balíček. Dávala jsem ho Lucy, aby ti ho předala, ale dneska jsem na něj narazila při úklidu. Byla by škoda, kdyby ty dárky tady zůstaly.“

Nejdřív jsem na ní koukala jako na zjevení, žádný dárky jsem si přes internet přece neobjednávala. Pak jsme se podívala na krabici od koho to asi je. Simplydress.com.

Hurá, máme co na sebe.

Tak a teď máme hodinu a půl se nachystat, už se tak těším na večer!!!

Btw, nevím, proč mi to Lucy nedala sama. Mám z ní nějakej divnej pocit už delší dobu…

Šaty se nenašly, párty začíná v 18h, máme s Monou přesně 6 hodin sehnat někde jiný a nachystat se. Musí s Carlosem zajít do lékárny, chudák, nějak mu to evropský počasí nedělá dobře a za půl hodiny by tady měla být.

Šaty pořád nikde, oh ou….
Jestli se neobjeví, musíme udělat plán B.

Lucy opraváře ještě nevolala.

Ještě dva pracovní dny a šaty nikde. Objednávka byla potvrzená, doručovací adresu jsme daly ke mně do Kwaadhamu, ale nic se neděje. Musíme čekat a doufat. Já aspoň doufám, že nebude třeba improvizovat.

Dnes Christ ohlásil, že počítá s tím, že si na vánoční večírek přivedeme partnera, pokud budeme chtít. Já spolehám na to, že mi společnost bude dělat Ricardo. Mona sice doporučovala, ať vezmu Guye, ale jsem neoblomná. Nic nenaznačuje tomu, že by se mezi mnou a Ricardem mělo něco měnit a tak s ním dál počítám.

Už se vidím, v těch krásných večerních šatech, jak elegantně s Ricardem tančíme uprostřed sálu (jako Popelka a její princ), jak poznávám všechny klienty a vůbec nikomu nevadí, že si vlámsky umím objednat jen kafe…

Hon na šaty byl neúspšěný, všude byla spousta lidí nakupujících vánoční dárky, totální zmatek a párty šaty jsme neobjevily. Místo toho jsme si daly svařáček a horkou wafli. Asi jsem o nich ještě nepsala, ale wafle jsou jedna z věcí, co na Belgii zbožňuju. Ne takový ty odlitý do formičky (ty jsou pro turisty, pocukrovaný a nazdobený jahodama), ale ty, jak se nejdřív udělá taková kulička z těsta, v tom jsou maličký hrudky cukru a pak se to celý dá do waflovače, takže těsto je pěkně propečený a rozehřátej cukr se uplně rozplývá na jazyku. Snad si ten waflovač budu muset pořídit domu (a někde zjistit recept na těsto). V tý zimě, co tady teď panuje je tahle wafle to nej, co si člověk může dát.

Po pár svařácích jsme zašly k nám, daly si ještě další lahvinku vína (Merlot, ale jak dobrej) a rozholdy se, že si šaty zkusíme objednat přes internet. Je to trochu riskantní, ale za pokus to stojí. Asi v 1 ráno, značně posilněný svařákama z venku, Merlotem z mých zásob a dalšíma svařákama, protože v podkroví je zas zima jak v psírně, jsme každá objednala jedny šatečky z webu simplydress.com. Psali, že garantujou doručení v Belgii během dvou pracovních dní, tak by šaty měly dorazit včas. Spoléhám na to, protože s sebou nic jinýho vhodnýho nemám.

Snad už ani nemusím psát, že topení zas řádilo jak pominutý, Mona se tak vyděsila, že nechtěla jít sama večer domu a tak zůstala přes noc. Taky mě tu s tim nechtěla nechat samotnou.

Dneska večer jsme se ještě sešly, abych jí povyprávěla o tom topení. Venku padaly sněhové vločky, cestou přes náměstí skautíci zpívali koledy a já jsem jí nechtěla přidělávat starosti. Aspoň takový byl plán.

Jenže jak postoupil večer, vyklopila jsem jí úplně všechno, jak se v podkroví bojím, jak mám pocit, že tam straší, jak rádio hraje jen někdy a jen jednoho DJ, dokonce i o tom, jak jsem odvzdušňovala topení a Ricardo mě musel uklidňovat.

Co si budem povídat, neměla radost. Varovala mě před ním, že ne vždy hraje čestnou hru a měla bych si dát pozor.

Lucy s Christem přijeli pozdě večer, takže jsem je včera nezastihla. Ptala jsem se ráno Christa, který řekl, že si ničeho nevšiml, že v nižších patrech topení funguje a že termostat je taky v pohodě. Říkal, že se domluví s Lucy a pozve nějakého opraváře, aby se na to podíval.

Ptal se, jestli jsem s tím něco dělala, ale vše jsem radši popřela, nechci, aby si myslel, že jsem blázen a taky nechci zbytečně poutat pozornost na tu malbu na zdi.

Hned, jak se vrátim do Prahy si musim nechat opravit foťák a stáhnout z něj fotky, kde je obraz předtím, než se stal ten incident.



Ale teď z jiného soudku – v sobotu je vánoční večírek, takže jdeme s Monou nakupovat šaty. Nemůžu se dočkat.

Kur… Zas to topení debilní. Večer jsem dodělávala nějaký report do práce, dala si výborný sauvinonek, chatovala s Ricardem, najednou bylo po půlnoci, všechny kostely v okolí to ohlásily, a v tom zas bublání, škrundání a skrulíkování v trubkách. Myslela jsem si, že se to děje v pravidelnou dobu a dalo by se to nějak vysvětlit nastavením systému, termostatu, nebo jak to funguje, ale teď se to ozejvá naprosto neočekáváně a neplánovaně. Jen v koupelně zima a zas taková ta pochybá vůně jako v pyramidě. Celý skrulíkování trvalo asi půl hodiny (ještě, že byl ten Ricardo online) a pak, jak to přišlo, tak to zas odešlo.

Budu si o tom večer vážně muset promluvit s Lucy.

Teda teď byl v práci zas mazec. Firma našeho největšího klienta prochází krizí, oba partneři se nepohodli (jako vždy v tom byly ženský) a teď se handrkujou. Ukázalo se, že firma není natolik likvidní, jak by se dalo očekávat, a tak teď jsou spoustu měsíců po splatnosti s fakturama. Včera večer jsme kvůli tomu měli krizovou poradu a ještě ráno jsme řešili, jestli pro ně budeme dokončovat stávající objednávky, nebo vína nabídneme někomu jinému. Dneska celej den budu makat. Aspoň že je venku tak hnusně.

Dobré zprávy, konečně jsem si kupila letenku domů. 19. odpoledne přiletím a vracím se zpět už 2. ledna. Hurá, těším se, že se doma potkáme, dáme si svařáček, horkou medovinku…

17. prosince Christ a jeho partner plánujou firemní vánoční večírek, už se nemůžu dočkat. Doufám, že se zadaří a zapaříme s Ricardem.

Dnes jsem chtěla jít s Ricardem bruslit, ale Christ ho poslal na 4 dny do Bredy kvůli práci, aby udělal pořádek v holandském skladu. Aspoň si každý den voláme a píšem. Jeho přítelkyně odjela na 14 dní na nějaký soustředění s koněma, takže je sám doma a až se vrátí, mohli bychom se vidět :-))))

Místo toho jsem šla bruslit s Guyem, na náměstí před St. Bavo katedrálou postavili kluziště, je vedle něj trh, hraje vánoční hudba a krásně to voní svařákem. S Guyem byla zábava, nebýt blázen do Ricarda, asi bych mu dala šanci. Úplně mě dojalo, když před náma malá holčička ukouzla, spadla, měla celý promáčený rukavičky, brečela a rodiče nikde. Guy jí dal svoje a navíc jí dal půlku pytlíku horkejch kaštanů, co jsme si koupili. Vánoce už na mě zase začínají působit svojí magií.

Dokonce i topení konečně hřeje. Chodím domu tak pozdě že i bublání mě probudilo jen jednou. Bohužel to znamená, že neustalo, ale aspoň o něm tolik nevím…

Dneska je Mikuláš, kterej je tady stejně významnej jako Vánoce. V práci jsme dostali čokoládu a večer jsme se s Monou byly projít po městě. Na kanále jezdily maličké lodičky a na nich St. Nicolas (jak se tady říká Mikulášovi) a černoch, a vozili děti. To bylo hrozně pěkný. Navíc St. Nicolas vedle St. Nicolas katedrály – to je příznačný.

Jen škoda, že nemůžu Moně říct o Ricardovi. Má sice nějaký poderžení, že se něco děje, ale předstírám, že jsem tak nadšená z Guye. Doufám, že spolu o tom nebudou mluvit, to by byl strašnej trapas.

Jsem v sedmém nebi, stres v práci plyne jakoby kolem, já se celý den usmívám, ve sluchátkách poslouchám Amy Winehouse a je mi dobře.

Volal Guy, jestli nechci zajít na film. Možná by se to v tomhle týdnu mohlo podařit, uvidíme, jak to bude v práci. Zase jsou nějaký problémy v tiskárně. Napadl sníh a totálně zkolabovala doprava, takže zásilky jsou zaseklý v depu a zákazníci plaší a vyšilujou. Ach jo, já bych chtěla procovat v zemi, kde se nešílí kvůli každý blbosti.

Ricardo má homeoffice, ale celý den chatujeme o tom, kdy a kde se příště potkáme. Já se tak těším … <3 <3

Cítím se jak v nebi. Ricardo je takový miláček. Strávili jsme spolu celý víkend u něj doma.

Sraz jsme měli v De Trollenkelder, kde maj neskutečně velký výběr piv a je tam taková sympaticky potemnělá atmosféra. Celou dobu jsem si od něj držela odstup – se srazem jsem souhlasila vlastně jen proto, že mě tak strašně vyděsila ta událost s topením. Vyprávěla jsem mu o tom, a on se nabídl, že se pak se mnou půjde podívat.

Ochutnali jsme pár piv, kecali o všem možným jako za starých časů a najednou bylo všechno fajn a v pohodě. Strach z podkroví přešel, cítila jsem se, jako bych byla se svojí spřízněnou duší. Pak jsme se šli ke mně, jelikož jsem byla sama doma, tak to nemohlo vzbudit žádné podezření.

Jelikož Christ v podkroví občas pořádal neformální setkání s kolegy, Ricardo přesně věděl co kde je a jak to tam vypadá. Zkonstatoval, že malbu si moc nepamatuje, ale že mu připadá stejná jako minule. No já nevím, přijde mi trochu změněná, ale poškozená párou nevypadá, tak já nevím. Radši mu budu věřit :-)

Pustili jsme hudbičku, dali si vínko (zásoby mám z práce pěkný) a najedenou přišla řeč na jeho přítelkyni, pro kterou je její hobby (jezdí na koni) důležitěujší než on. Prý už to došlo tak daleko, že spolu skoro nemluví a netráví žádný čas (ani ve dne, ani v noci) a že to vypadá na rozchod. Vypadal při tom dost zničeně.

Nevím, jak se to stalo, asi vlivem atmosféry, hudby, jeho krásně hlubokého hlasu a mojí částečný belgický osamocenosti, jsme skončili v posteli…

Pak mi pověděl, že od chvíle, co prvně viděl mojí FB fotku věděl, že to bude osudový setkání. Normálně takovejmhle řečem nevěřim, ale byli jsme spolu celý víkend a naprosto mě přesvědčil a očaroval. Juchů! Nemůžu se dočkat, až se uvidíme zítra v práci.

Pro holčičí publikum, to je ten nejmilejší a hlavně nejroztomilejší chlapík, kterýho jsem za posledních pár let potkala. Vysoký, tmavovlasý, na těle mu hraje jeden sval vedle druhýho, bůh v posteli. Když promluví, je to jako božská hudba. Ten chlap by se mohl živit sexem po telefonu, jak má okouzlující hlas. Navíc má pochopení a úplně rozptýlil moje obavy z toho topení.

Už slyším svatební zvony…

Teda já nevím, co s tím zatraceným topením je. Pořád ledový jak zdechlá ryba. Vydržte momentík, skočim si dolu pro Christovo nářadí a zkusím to ještě odvzdušnit, protože jinak tady na férovku umrznu. Už se vidím, jak ležím na gauči pod hromadou dek, vedle mě puštěná televize, do toho kvílí rádio a sousedovic pes vyje na dveře, protože cítí pach rozkládajícho se masa.

Fuj, nechutný.

Tak, už mám to nářadí.

KU**A!! KU**A!! KU**A!!

Do prkený vohrady, vůbec nevím co se stalo, ale něco není dobrý.

V jedný ruce držim takovej malej klíček, kterej zjevně patří ke kohoutu na topení, druhou se opírám a topení a najednou…

… kurňa, strašněj pocit. Najednou mám husí kůži a pocit, jako by mě nějaký duch pohladit po tváři. Brr… Ježiš, snad se mi to jen zdálo.

A pak jsem pootočila tím klíčkem. A místo vzduchu, kterej v topení zjevně byl, z topení vyšel takový jakoby oblak páry, kterej voněl jako něco mezi kadidlem a tou egyprskou vůní z koupelny.

Pokoj je plnej páry, nebo spíš mlhy. Doufám, že to nijak neponičilo malbu na zdi, protože se to u ní jakoby chvíli zastavilo, než jsem mohla vyvětrat. Obávám se, že jo, dokonce se mi i ten obraz zdá trochu jinej, než předtím. Ale foťák mám pořád zamrzlej z výletu do Oostende, tak to nemůžu porovnat s předchozíma fotkama. A na rovinu, mám takovej strach, že to porovnávat ani nechci…

Uff, tohle těžko vydejchávám. Ahh, co je tohle zas za zvuk? Knedlík mam v krku, slova nevydám, jako by mě někdo dusil. Mobil. Uff. Ricardo se chce sejít. Mona je marod, Guy mimo město, Christovi taky,  a já tady sama nebudu.

Držte palce!

No jasně že ten ďáblův stroj zas v noci spustil kanonádu a já jsem se vůbec nevyspala. Navíc jsem cejtila takovou tu dovnou vůni, co jde občas z koupelny, jako by sám farań egyptský lítal v trubkách našeho topení.

Vůbec se netěšim na víkend, protože nemám žádný plány. Lucy a Christ (kterej se konečně vrátil ze služebky) jedou zase s dětma na chatu a tak tu budu sama mít celý obrovský dům pro sebe.

Ricardo mě přestává ignorovat, zajímalo by mě, o co mu jde.

Nakonec to nebylo tak strašný :-) Teda muj typ to zrovna není, ale tak nebyl to ani žádnej zoufalec, jak jsem se bála. Normální týpek. Provedl mě městem, vyprávěl mi, jak opilci spávali v kanónu u Vrijdag marktu, kde se konaj nejlepší politický mecheche a který jsou nejstarší domy ve městě. Ale o staré poště, která vypadá jako z Harryho Pottera, vůbec nic nevěděl. Škoda, to místo mě fascinuje. Cestou jsme si daly pár drinků a pak začaly padat kroupy. Teď sedim doma, ve vymrzlim podkroví, morký ponožky leží na studeným topení a já se jen děsim, co zas to topení v noci bude vyvádět.

Chčije a chčije… Ráno mlha, celý den mrholí. Tohle je asi pravá tvář podzimní Belgie. Pozoruju to i v práci, Betty, která má normálně vždycky dobrou náladu a dělá vtípky, jen sedí, kouká z okna nebo do počítače a dokonce odmítá poslouchat rádio. Takže máme tichou kancelář. Mona je nemocná a Ricardo se mi ostentativně pořád vyhýbá.

Mona usoudila, že bych potřebovala rozptýlení a poslala mě na rande s jedným ze svých kamošů. Rande z lítosti?! To jsem na tom už tak zle, že si nemůžu žádný zařídit sama? No, po pravdě, když se nad tím zamyslím, tak asi ne, jelikož večery trávim buď v práci, nebo v mrazu domova u telky a počítače. Ať žije skype! Nevím, co bych bez vás, kamarádi doma, dělala! <3 p="p">
Navíc ten Monin kamarád se jmenuje Guy. Neskutečný jméno, nechápu, kam tady rodiče na ty jména dětí chodí. Povahu bude mít asi taky dost zvláštní, když souhlasil jít na rande na slepo s úplně cizí holkou, bude muset mluvit celou dobu anglicky a ani neví, jak vypadám. Ježiš, to určitě bude nějakej zoufalec… Ahhh… No, ale otestovat by se to mělo, že? ;-) Třeba bude fajn a přestanu myslet na toho bídáka Ricarda.

Musim pádit, večer napíšu víc….

Víkend jsme byly s Monou a jejíma spolubydlícíma na výletě v Oostende. U moře se toho v tuhle dobu moc dělat nedá, ale aspoň jsem přišla na jiný myšlenky. Hlavně s Carlosem je sranda, pořád si stěžuje, že je v Evropě doba ledová a rozhlíží se, odkud asi přiběhne první mamut :-) Nedá se to popsat, museli byste ho vidět. Chtěla jsem ho dokonce vyfotit, ale byla taková zima, že mi zamrznul foťák a odmítá se mnou komunikovat.
Ještě něco udělat s tím spánkem a zas bude dobře.

Další divná noc. Pomalu se tady začínám bát, a nechápu, co je s tim zatracenym topením, v podkroví je pořád zima jak na Sibiři. Bez svetru a rukavic bych ani nemohla psát. Mluvila jsem o tom s Lucy a ona říkala, že teplota je centrálně nastavená na 25 stupňů a že dokonce kvůli tomu zavolala instalatéra, aby to prověřit a kdyžtak všechny topení nahoře odvzdušnil. Nevim teda, co tady dělal, ale topí akorát tak ten radiátor v kuchyni, což je jediná místnost, kde to neni potřeba.

A aby toho nebylo málo, tak mě zas ve 2 ráno to topení zatrápený vzbudilo. Jako vždy to v něm kvíkalo a skvíkalo, škrundalo a hučelo a skoro hodinu jsem kvůli tomu nemohla spát. Jako by mi smečka vlků škrábala a vyla přímo za hlavou. Musim říct, že jsem se pěkně bála.

Odpoledne jsem se na to ptala Lucy, ale k ničemu to nebylo. Zdá se mi, že o podkroví vůbec nechce mluvit. Ani sem nechodí, jako by se tomu místu vyhýbala, nebo já nevim…

To samý s rádiem. Asi jsem ho zapomněla večer vypnout a pak najednou z ničeho nic uprostřed noci začalo hrát… Teda hrát, spíš to v něm tak nějak chrčelo a praskalo, ale než jsem se pořádně vzbudila a zjistila co se děje, bylo zas ticho. Doprčic, tohle je strašný místo na spaní.

Už pomalu nevím, co mám dělat. Tři týdny bez pořádnýho spánku daj člověku zabrat, plus ten stres v práci, začíná se to na mně podepisovat.

Zase psal Ricardo, řekla jsem mu, ať mi dá pokoj, pohádali jsme se a teď mě v kanclu naprosto ignoruje. Christ je pořád někde na služební cestě, ani si s ním o tom nemůžu popovídat, s Lucy jsme si zrovna do oka nepadly a určitě by pochopení neměla, a ani Moně se nemůžu svěřit. Ještě, že nikdo z nich neumí česky…

Nevím, co si počít.

V práci masakr, špatně natištěné etikety, vína putujou z celnice konečně do skladu. Domu chodim strašně pozdě.

Jé, to byl zas víkend. Squash super, pak jsme u Mony s jejíma spolubydlícíma, Brazilcem Carlosem, který v Ghentu je na Erasmu a její kámoškou Brendou koukali na filmy. Tentokrát žádný horory, takže se mi snad poprvé za 3 týdny spalo dobře.

V sobotu jsme byly s holkama po městě. Předvánoční šílenství se promítlo už i do obchodů, všude fronty, vánoční výzdoba a z některých obchodů jsou slyšet dokonce i koledy. Ach jo, jde to rychleji, než jsem čekala. Ale Ghent je pěkný město, když se setmí a všechny domy a kanály jsou osvícené, vůbec se nedivím, že patří mezi 5 nejlíp osvícených měst v Evropě podle National Geographic 2008.

Pořád přemýšlím, jestli bych se neměla zapsat na kurz vlámštiny, já to sice vůbec nepotřebuju, ale láká mě to.

Ptala jsem se Mony na Ricarda – jen tak mezi řečí, aby neměla nějaký podezření. Ukázalo se, že je se snoubenkou už asi 5 let, že mají společnou kočku a dům a plánují svatbu. Dokonce mi jí ukázala na fotce, pěkná holka. Nechápu, proč teda flirtuje a otáčí se za každou sukní v okolí. To asi budou ty latinské geny, co má v krvi. Od týhle chvíle na něj kašlu a na nějaký večerní chaty na MSN, zrovna tak.

Dnes je doma státní svátek, ale tady se pracovalo. Mám toho víc než dost, takže jsem ani neměla čas psát. Navíc jsem otrávená, že doma se všichni veselí a odpočívají a tady makáme jako fretky. Kolegové řeší předvánoční šílenství – je potřeba proclít všechny mimoevropské dodávky, abychom na ně včas stihli dodat etikety a klienti je mohli rozdávat na svých vánočních party. Jo, asi se tohle mělo dělat už v září, ale nějak se zpozdil kontejner z Chile a na celním s tím dělaj obstrukce.

Ukázalo se, že Ricardo je pěkná mrcha, protože celou dobu, co jsem byla v Praze se mnou flirtuje na Facebooku a když člověk přijede, tváří se v kanceláři, jako bychom spolu nikdy nevyměnili jedinou větou. Taky vyšlo najevo, že dostavuje barák pro svojí snoubenku. Co je tohle za člověka, to mi neni jasný.

A aby toho nebylo málo, tak v podkroví se necejtim úplně fajn. Všechny ty záhadně fungující věci, věčně bublající topení (Lucy říkala, že už to byl někdo opravit) a rádio, na kterým neni možný naladit jedinou hrající stanici mi na klidu nepřidávaj. Aspoň že jde interent a telka. Je super, že tady vysílaj skoro všecko v původním znění s titulkama, takže se sice nenaučim vlámsky, ale aspoň rozumim. A vysvětluje to, proč ten řidič autobusu mluvil tak dobře :-)

Ještě k tomu rádiu, je zajímavý, že se mi podaří vždycky naladit jednu jakž takž hrající stanici, kde je nějakej místní DJ a něco pořád vykládá (já samo nerozumim ani slovo). Když se k rádiu přiblížim a chci ho přeladit, tak přestane hrát úplně a je ticho. Asi to bude mnou, nebo já nevim, jak si to vysvětlit.

Koukám, že dneska jsem nebyla moc pozitivní, ale zítra jdu s Monou na ten squash, tak se aspoň proběhnu a odreaguju a budu moct napsat něco veselejšího.

Teď je na služební cestě pro změnu Christ, takže jsem musela jet busem. Trochu jsem bloudila, ale milej pan řidič, kterej uměl perfektně anglicky (velkej obdiv) mě správně nasměroval.

Ricardo se neukázal. Zjevně měl nějaký obchodní jendání.

Jasně, pořád je tu zima jak v psírně, a topeníčko si pěkně uprostřed noci bublá a škrumlá, takže mě to vzbudilo. Musím se domluvit s Lucy, aby se na to někdo přišel podívat, to přece není možný, aby si to dělalo co chce.

Ale nebudu si pořád stěžovat, že? Dnes napadl sníh. Je teprve začátek listopadu a jsme docela blízko u moře a ono si klidně sněží. Byla jsem s Monou na kafi, ve strašně dobrý kavárně mezi kanály a dohodly jsme se na další týden na squash. Hurá :-) Aspoň ty čokoládový pralinky a koláčky vyběhám.

Zítra se vrací Ricardo ze služební cesty, tak by taky mohl jít některej den na pivko. Jo, následující týden vypadá slibně, možná budem stavět sněhuláky.

Ojojoj, včera se to povedlo. Místní piva jsou fakt silný, ještě teď, po obědě – teda já obědvat radši nebudu, ale v čase po obědě :-) – mam žaludek jako na vodě. Příště zůstávám u jednoho druhu a žádný hokusy pokusy. Žádná pálenka v Hoegaardenu, brr…

Myslela jsem, že se půjdu podívat do okolních kostelů, ale je mi nějak bídně, tak raději zůstanu v posteli. Ještě že mi tu jde internet. Je tady ale doprčic pěkná kosa. Vůbec to topení je nějaký divný. Je to normální ústřední topení, horká voda v trubkách, kotel někde dole v garáži, termostat tady podle mě žádnej není, tak nechápu, proč, když je to zapnutý na max je tu tak chladno. Christ s Lucy odjeli na chatu a tak jsem doma sama, teda neudělám s tím teď vůbec nic. Takže píšu a surfuju v rukavicích.

Musela jsem se trochu odlmčet, neboť nefungoval internet. Vůbec celý fungování Christova domu je mi záhadou. Bohužel u mě v podkroví nejde wifi, takže jsem připojená přes zásuvku. Jak to funguje se mě neptejte, prostě dáte do zásuvky takovou krabičku se šňůrou a je v tom internet. Vlastně ne do každý zásuvky, ale v těch hlavních, jako je kuchyň, ložnice a obývak, to jede.

Vůbec mám pocit, že si tady ta technika dělá, co chce. Už jsem to asi psala, ale podkroví vypadá tak, že je to vlastně jedná obrovská (a moc pěkná) místnost a nahoře na takovém vyvýšeným patře je postel, takže když ležím, mám pěkně výhled na celý obývák :-) Ovšem když třeba chci rozsvítit nahoře, musí být další dva vypínače správně nastavený, jinak mám smůlu a nahoře je tma. Aspoň že už jsem na to přišla a mám to nastavený správně. Teda většinou. Zrovna včera, přijdu domu, svítim a co? Houby. Přitom jsem si jistá, že den předtím to bylo v pohodě a nikdo mimo mě v pokoji nebyl. Lucy sem vůbec nechodí a Christ pořád pracuje.

Když už jsem u toho, tak je tady ještě pár dalších divnejch věcí. Třeba dveře do koupelny, vůbec nejdou zavřít. Už jsem to zkoušela aspoň dvacetkrát, dokonce jsem se ptala Lucy, ale nic to nepomohlo. Ta koupelna je celá divná, teda vizuálně je krásná, ale přijde mi, že tam občas tak zvláštně probublá vana a taky je občas cítit taková zatuchlá vůně. Vůně mi trochu připomíná, když jsem byla na pyramidách v Egyptě, ale na férovku, kde by se vzal smrad z pyramid v bytě v Belgii???

Je pátek večer, čas navštívit místní hospůdky, jdu s Monou, jednou kolegyní, jedinou, která bydlí ve městě.

Mám pocit, že včerejší kino nebyla dobrá volba, on i ten název "Grave Encounters" je zavádějící. Asi jsem si předtím měla přečíst recenzi. V noci jsem se kvůli tomu několikrát vzbudila, jako bych slyšela zvuky z pokoje, ale nikde nic nebylo. Na horory už příště chodit nebudu.

Teď hurá na oběd.

První den v práci byl fajn, v kanceláři mám kolegyně Betty a Silvii, jsou o pár let straší než já, ale přátelské a zdá se, že svojí práci rozumí. Ricardo je bohužel na služební cestě v LA. A to jsem na něj byla tak zvědavá. Tak příští týden.

Christ a Lucy už jsou zpátky, tak jdeme večer všichni do kina na film.

Dnes jsem přijela do Ghentu a příštích pár měsíců tady budu dělat stážistku - takový vtipný slovo, připadám si jako druhá Monika Lewinská, jsme si i podobný, aspoň barvou vlasů. Naštestí mám stáž ve firmě strejdy Christa (nevím, kdo mu vymyslel takový divný jméno), takže nic pochybnýho nehrozí.

Stejně jako doma, budu dělat ve firmě, která dováží vína a některý prodává pod svojí značkou. Jsem zvědavá, jak se liší pracovní přístup Belgičanů od toho českýho. Po mailu a skypu jsem mluvila s pár kolegy a zdají se sympatický. Hlavně jeden, Ricardo, už si mě i přidal na Facebooku, takový fešáček to je...

Ghent je krásný město. Když se podívam z okna je to tady hodně srovnatelný s Prahou. Vidím historický budovy, z kterých je i na dálku cíti pach dějin. Jako v knížkách od Kafky, vnímám atmosféru dávných dob, město protknuté uličkami a domy, které toho zažily víc než co pamazují ty nejstarších z knih. Je jedno, jestli se člověk kochá kanály, které se táhnou celým městem, nebo zda vzhlíží vzhůru ke katedrálám, připadá si tady jako v pohádce. A já ještě mnohem víc, protože dům strejdy Christa je hned za katedálou Sant Bavo, která je úplně v centru.

A ten dům, pane jo. Jen těžko věřit, že v takovém obrovském sídle bydlí jedna rodina. 4 patra, každé s několika pokoji, a úplně pod střechou podkrovní byteček, kde budu příštích pár měsíců bydlet já. Tak se těším!! Navíc si myslím, že tak pěkně už nikdy bydlet nebudu. Na jedné zdi je namalovaný obrovský motiv města, jako kdybych se dívala ven a přesto byla uvnitř. A z každého okna vidím věž jedné z katedrál. Občas slyším jak bijou zvony.

Na druhou stranu, moderní byty mají oproti 500 let starým domům svoje výhody. Je tam teplo, voda, světlo, vše bez problémů funguje a nikde nic nekřupe a nepraská. Ale to už k té romantice tady asi patří.

Zítra jdu první den do práce, tak se těším. Konečně se potkám s Ricardem a kolegama. Christ se svojí ženou Lucy (moc krásná paní) nejsou doma a tak je mi trochu v tom obrovském domě smutno.