Mona už šla spát, mě byla zima a tak jsem si napustila vanu a četla francouzský Elle. Slyšela jsem nějakou ránu, ale myslela jsem, že to se asi Mona probudila a něco jí spadlo. Koupelna beztak byla plná páry a tak nemělo smysl se nějak moc rozhlížet. Půlnoc už dávno byla. Jenže ouha, když jsem vylezla z vany a podívala se do zrcadla, viděla jsem obrys té jeptišky. Krve by se ve mně nedořezal. Koupelna plná páry, a před zrcadlem jako by se formovala nějaká postava. Na zrcadle bylo napsáno “Marianne, Marianne!”. Dívám se na sebe do zrcadla a najednou se mi před očima vše rozmazává a vidím ustaraný obličej té jeptišky. Znáte to, když se na sebe dlouho upřeně díváte, jak se vám jakoby rozmlží obličej. No a mě se vrátil zpět do úplně jinýho člověka.

Jsem jako v tranzu. Ze všech sil se snažím zformulovat nějaký otázky ve vlámštině, ale nakonec se zmůžu jen na “Wat is uw naam?”. Na zrcadle se objeví jméno MARGHARIT.

Na dveře zaklepe Mona a pak si pamatuju jen to, že ležím na zemi a ona se nademnou skládní a křísí mě.

“Seš v pořádku,” ptá se ustaraně.

Já se jen zmůžu na to zvednout ruku a ukázat na zrcadlo. To už ale Mona volá Guyovi.

Guy přišel asi za hodinu. Za tu dobu mi Mona dala tři panáky, sama si dala dva, a snažila se mě přivést k sobě.

S Guyem jsme do 4 do rána diskutovali o tom, co budeme dělat. Víme, že jeptiška Margharit se snaží najít někoho jménem Marianne. Víme, že se příběh stal mezi lety 1600 – 1620 a že se to stalo tady v domě. Ale na koho se obrátit. S Christem je to zbytečný, Jean-Sebastian je pařmen z Lyonu a kněz v katedrále se s náma nechce bavit. Mona navrhne, že se v neděli zeptá babičky. Ta pochází z Ghentu a i její předci tady žili, třeba by nám mohla poradit.