Včera jsme se sešli s Monou a Guyem u mě, udělali si výbornej quiche a svařáček (zima je jak v psírně, seděli jsme tady každý ve dvou svetrech a nohy měli zabalené do deky) a listovali jsme knihou, co mám od Moniny babičky.

Mona byla trochu rozčilená, že jsem knihu od babičky dostala já a ne ona. Vlastně jí to spíš bylo líto, protože s babičkou má hodně blízký vztah, všechno si říkají a o týhle knize se babička nikdy ani slovem nezmínila. Ale jak Mona sama řekla: „Ona je taková malá čarodějka, má strašně silnou intuicii a asi poznala, že vůbec nejde o Guyův příběh, ale o tebe. Je prostě neuvěřitelná.“

Kniha je jako z pohádky, těžká, v kožených deskách, papír silný, jako ve starých kronikách v muzeu. Já z příběhů nerozumím ani slovo a dokonce Mona s Guyem mají hodně práce s tím, aby příběhy rozluštili. A že jich tam je. Ta kniha važí aspoň 4 kg. O Kwaadhamu je tam příběhů hned několik. Vlastně je to o rodině Marianne. Píše se tam něco o tom, že paní Marianne se svým mužem se dlouhou dobu snažili založit rodinu, ale veškerá snaha byla marná. Manžel odjížděl často na služební cesty a paní nechával hodně o samotě nebo hlídat personálem domu. Paní často chodila do kostela ke zpovědi. Pak se psalo něco o Marianne a jeptiškách, tomu nebylo rozumět. Dál se psalo, že žárlivý a majetnický manžel pouštěl svoji ženu samotnou právě pouze do kostela a svěřoval ji do péče jeptišek. Chtěl, aby jeho paní pochopila, že je její křesťanskou povinností povít mu několik potomků, aby jeho rod pokračoval po staletí. Jeptišky mu v tom měly pomoci. Text pokračoval na dalších stranách písmem, které už vůbec nebylo k přečtení. Celé jakoby rozklepané. Jediné, co se nám povedlo rozluštit byla jména Marianne, Margharit, Joanna a několik dalších.

Pane jo, tak je to jasný, Margha a Marianne se musely potkat v klášteře a byly to vrstevnice. Ačkoli se tam tak nějak prostřídaly. Musíme se co nejdřív potkat s babičkou.