Monina babička nás všechny tři dnes pozvala na čaj. Nemohli jsme jí říct, že v Kwaadhamu straší, protože by si myslela, že si z ní děláme legraci, nebo že jsme se zbláznili. Chtěli jsme hlavně na starou paní udělat dobrý dojem. Bohužel její angličtina byla asi tak dobrá, jako moje vlámština, tak veškerou konverzaci vedla Mona a Guy.

Dům babičky byl na okraji města, ve starší zástavbě, pod okny jí protékal kanál a rostly vrby. Když jsme tam přišli, připadala jsem si jako v jiném století, historický nábytek, spíš temnější kuchyně. V kamnech praskalo dříví, vonělo to koláčem a babička nám udělala čas s kapkou jeneviéru.

Guy vyprávěl, že narazil na příběh o jakési jeptišce Margharit, která hledá někoho jménem Marianne a že by potřeboval zjistit, kdo ty postavy jsou. V jeho literárním klubu totiž mají za úkol rozpracovat nějakou místní legendu a jeho zaujala právě tahle, kterou někde slyšel jako malej kluk. Babička pozorně poslouchala, každého z nás si několikrát změřila pohledem od hlavy k patě. Do mého čaje přilila trochu víc jeneviéru.

Když jsme si povídali, dolévala nám čaj, krmila koláči, ale nakonec jen řekla, že o tomhle příběhu nikdy neslyšela. Na začátku 17. století byla přísná katolizace a tak hodně dětí bylo tajně unášeno do kláštera. A i z klášterů se děti ztrácely, nikdy nežily v úplně vhodných podmínkách, zima, moc lidí v jedné cele (říká se to tak, ne?), nevhodný jídlo a ještě k tomu ty přísný pravidla. Nejpravděpodobnější je, že Marianne je nějaké ztracené děcko, které do kláštera někdo přinesl a Margharit ho hledá. Mohlo by to být asi i její děcko, ač v té době by to v klášteře jen tak neprošlo. Jakékoli nemanželské děti byly posílány do jiného města a jejich matky musely nastoupit do toho nejpřísněujšího kláštera v zemi, kdesi v Dinantu.

No nevím, moje mínění o kněžích není zrovna vysoký a tak bych se vůbec nedivila, kdyby Marianne byla Margharitina dcera.

Když se s námi babička loučila, doporučila nám zastavit se za svojí kamarádkou v místním klášteře. Říkala, že ji poprosí, aby nám dovolila podívat se do místní matriky. Už jsme se loučili, když se babička na mě znovu podívala takovým tím svým moudrým pohledem lidí, kteří toho mají hodně za sebou. Pak mě vzala za ruku a řekla, že pro mě vlastně má ještě něco. Přinesla starou, skoro rozpadlou knihu, zápisník její pra pra pra báby, která také v klášteře kdysi byla angažovaná.

Zajímavý, že knihu dala mně, když jsme ji přitom říkali, že příběh je důležitý hlavně pro Guye a my že mu s tím pomáháme. Navíc já neumím vlámsky.