Zdá se mi, že se Guy docela otřepal z Ulrike. Je veselejší a otevřenější. Podobně, jako když jsem se s nim poznala. Kvůli tomu, že nechci být u Christa sama doma, trávíme teď spolu mnohem víc času. Přes den pátráme po záhadě Marianne a Marghy a večer o tom vedeme dlouhé diskuse. Docela jsme se sblížili. Vždycky se těším, až se uvidíme, pokaždý se tak rozzářim, jako sluníčko. A vlastně to nemá žádný pořádný důvod, akorát se s tím člověkem cítím dobře. Ani bych si to sama neuvědomila, kdyby mě Mona pořád nepopichovala.

Od tý doby nás vlastně tak trochu pozoruju a zdá se mi, že i on se pokaždý rozzáří, když jsme spolu. Pořád u mě on nebo Mona přespávají. A vždycky, když je u mě Guy, tak si povídáme do dvou do rána, čas plyne tak rychle a já se cítím jako malá holčička, která má radost z každý blbosti. Jednou jsme spolu dokonce usnuli na gauči – jeje, to pak ale bylo krušný vstávání. Uvědomila jsem si, že díky němu už nemám takový strach ze setkání s Marghou.

O Ricardovi jsem už dlouho neslyšela a vlastně vždy, když o něm padne zmínka, tak se pod nějakou záminkou vytratím. Asi už o něm ani neuslyším, protože se moje stáž pomalu blíží ke konci. V březnu už zase budu doma a celá tahle milostná avantýra bude jen kapka v moři vzpomínek. Taková bezvýznamná, protože celý tohle dobrodružství s Marghou je něco, na co určitě nikdy nezapomenou, kdyžto na toho bídáka doufám zapomenu do Velikonoc :-)