Není to žádnej výplod mojí fanzatie, ani žádná hra světla a stínu. Prostě tady straší. Včera jsme šly spát pozdě a docela rozveselený, a najednou ve dvě ráno bijou hodiny na katedrále. Obě nás to vzbudilo, tak jsme se šly napít. Aspoň nějaká prevence proti kocovině. Jak jsme sešly dolu, zase byl celý obývák osvícený měsíčním světlem.

„Vidíš, takhle to tady vypadalo pokaždý, když se zjevil ten duch“, řekla jsem Moně.
„No a teď tady žádnej není, takže se ti to fakt muselo zdát. Třeba jen přeběhl mráček přes měsíc…“
„Psst, podívej se doprava k topení“
„Ježišikriste!!!“, vypískla Mona a chytla mě za ruku, div mi ji nezlomila.
„To je to topení, který jsem montovala.“
„Já se bojím!“
„Já taky. Co budem dělat?“
„Nevim ...“

Už zase tady byl ten přizrak v mým obýváku! Byla to nějaká žena a něco hledala. V hlavě mi proběhlo nespočet filmových záběrů, kde byli duchové nebo jiný nadpřirozený bytosti, ale v žádným z nich toho ducha neviděli a nechtěli ho zahnat.

V duchu jsem vypočítávala, co všechno mám v kuchyni: nůž, šlehačku, sprej na připáleniny, ubrus, kterej by se dal hodit, zápalky, brandy, víno, tequilu, sýr (ok, ten by byl asi spíš, kdyby tady běhala myš) a špagety. Nedovedu si představit, jak by házení špaget, nebo ubrusu, mohlo odstranit nadpřirozenou bytost. Zapálit by asi nešla a já jsem věděla, že jí nechci ublížit, jen jsem chtěla, aby byla pryč.

„Koukej, už jde pryč.“, vytrhla mě ze snění o boji s duchy Mona. A skutečně, přízrak zmizel kde jinde, než v koupelně.

Tu noc jsme už nezamhouřily oči.