Když už si člověk myslí, že je všechno v pohodě, vždycky přijde nějaká rána.

Klasika, sen o Marianne, topení, zvony. S tím už jsem se smířila. Ale na dnešek to bylo jiný. Vzbudila jsem se, střešním oknem nesvítily měsíční paprsky, ale lampa z jeřábu. Jdu se napít, další moje noční klasika. Musím si brát hrnek k posteli, pořád chodit dolu pro pití je otrava. Najednou cítím chlad a doufám, že je to jen sen.

Všechno je mnohem jasnější a zřetelnější než když tu byla Mona. Z malby na zdi vystoupí postava jeptišky, jde po místnosti, volá “Marianne, Mariannne!”, podívá se skrze mě (v tom momentu by se ve mně krve nedořezal) a mizí směrem do koupelny.

Ještě, že mám v kuchyni tu tequilu. Kdo by při tomhle pil vodu. Hned jsem volala Moně, ale měla v noci vypnutý telefon. Napsala jsem jí sms, ať hned přijde, i s knížkama. Měla by tady být každou chvíli.