Další kostička do skládačky. Nevím, jestli se víc bojim, nebo si už myslim, že jsem se nadobro zbláznila. V práci jsem nevyspalá a nesoustředěná, v noci se pořád potkávám s jeptiškou.

Po kině jsme šli s lidma ještě na drink a Mona pak spala u mě, Christovci zase nebyli doma. Zrovna jsme šly po schodech nahoru, když začaly bít hodiny na věži. Na tom samozřejmě není nic divnýho. Jenže jak jsme se přiblížily k mým dveřím, zjevil se stín jeptišky a vyzvala nás, ať ji následujeme. Nevím, kde se v nás vzala ta odvaha, buď to byly ty drinky, absurdita situace nebo naprostá beznaděj, ale následovaly jsme ji. Přízrak prochází místnostmi v Christově části domu, je mi blbý se tady takhle večer potloukat. Je mi to blbý i přes den, ale teď je to ještě divnější. Nahlas tikají hodiny, venku zamňouká kočka. Leknutím se mi málem zastavilo srdce. Přeskočilo určitě, ještě teď bije nepravidelně. Všude je tma jako v pytli, až na světílko od vypnutý televize. Uvažuju, jestli rozsvítit, ale říkám si, že by to mohlo prvně vyplašit sousedy (kdyby se u Christa v tuhle dobu svítilo) a pak i ducha. A když už jsme byly tak daleko…

Prošly jsme obývákem, kuchyní, dílnou a přízrak nás láká do sklepa. Držíme se s Monou za ruku a v kuchyni beru tu největší kudlu, co byla po ruce. OK, asi mi to nepomůže, ale v takovejch situacích člověk prostě nepřemejšlí racionálně. Ve sklepě jsem ještě nikdy nebyla. Je tady vedle zdi taková obrovská truhla. Přízrak se nejdřív otočí směrem k truhle, pak na nás a pak se ztratí.