To byla zase noc, už několik dní se mi opakuje ten samej sen. Nějaká žena běhá po Ghentu a volá “Marianne, Marianne!”. Ve městě ve snu nejsou žádný jiný lidi, ani postavu toho, kdo volá, nevidim. Jen vím, že se to odehrává někde tady v okolí, je vidět klášter, naše ulice, katedrála, náměstíčko. Pokaždý se mi zdá to samý, jen to vidím čím dál tim víc detailnějš. A pokaždý mě probudí to samý, nejdřív bijou zvony v katedrále, pak začne skrulíkovat, ťukat a bublat topení a jako bych cítila kadidlo. Vždycky když se vzbudim, jako by najednou všechno ustalo a v podkroví je klid a mír. Ale jméno Marianne mám pořád v hlavě. Kdo by to tak mohl bejt.

S Monou jsme se během týdne moc nevídaly, měla hodně práce a musela pomáhat babičce, která má chřipku.