Mona si nejdřív myslela, že se mi to jen zdálo, ale čistota křivek na malbě ji přesvědčila, že je to skutečný. Mě zas bolehlav, prádná lahev tequily a plný hrnek s vodou, který jsem ráno našla v kuchyni.

Měly jsme první podezřelou, mladou jeptišku, která v noci vystupovala z malby na stěně. Šly jsme se proto podívat po městě do míst, kde dřív býval klášter a kde v 16. století žily jeptišky. Teď je z něj univerzitní knihovna, ale z venku vypadá dost podobně jako za starých časů. Odpoledne jsme procházely knihy, co měla Mona půjčené z knihovy. V jedný z nich byl obrázek šatů, jaké měla na sobě jeptiška. K obrázku byl příběh biskupa Jaacoba (podle něj se v Ghetu jmenuje náměstí), který byl svým způsobem osvícený a lidumil, takže mimo to, že nechal v klášteře zavést topení (aha!), tak taky upravil hábity, ve kterých jeptišky chodily. Šlo halvně o detaily, jako uzavřený boty, teplejší sutna (nebo jak se tomu řiká), vyšší límec, aby ovečkám božím v zimě nebylo chladno. Bohužel, Jaacoba v roce 1620 nechal zabít jeho následovník Gabriel (na to se samozřejmě přišlo až mnohem pozdějc, jinak by z něj neudělali biskupa). Gabriel zrušil všechny vymoženosti, začal vybírat tučný desátky a vůbec v jeho době byl život o dost krutější a smutnější než kdykoli dřív. Úchyl!

Jsem ráda, že žijeme ve 21. století.

Máme stopu, moje jeptiška má hábit právě z doby biskupa Jaacoba, takže musela být v klášteře někdy v době 1600 – 1620.

Ještě večer jsme se šly zeptat do katedrály kněze, jestli by nám o biskupovi Jaakobovi nemohl něco víc říct. Z milýho a vstřícného staříka se najednou proměnil v nepříjemnýho dědka, jakmile jsme vyslovili Jakkobovo jméno. Jako kdyby mu někdo šlápnul na kuří oko. Církev fakt nechápu.