Každou noc mi po bytě chodí ta jeptiška. Vyjde z obrazu, projde podkrovím, hledá a volá Marianne. Sice se pořád bojim, až mi hrůzou vstávaj chlupy po celym těle, ale svym způsobem jsem se s tim smířila. Christovi nemůžu nic říct, rozhovorum na téma podkroví se vyhejbá, nebo je zlehčuje. Proč mě tam vůbec ubytoval??

Říkala jsem si, že bych asi měla jít k nějakýmu terapeutovi, ale neumim vlámsky a v angličtině by mě to přišlo sakra draho. Už jen chvíli a vracím se domu, tak to budu muset vydržet. Ještě že tu mám Monu, která mě utvrzuje v tom, že nejsem magor. Pozitivní je, že jak jsem z toho mimo, moc nejim a už mi začínaj padat kalhoty :-)))